"Poznámky:
1. část – dějová 2. - úvahová
dílo Camuse bývá řazeno k franc. Existencialismu, i když se autor tomuto označení bránil, vyplynulo také z několikaletého přátelství se Sartrem, nejdříve jako jediné východisko viděl v ustavičném ale marném vynakládání energie – Mýtus o sisifovi, v poválečném odbdobí pak prosazoval druh indivdualistické revolty, vyrůstal v alžírském městě, otec mu zemřel za na počátku války, bylo pro něj determinující skutečností že vyrůstal jako chudý příslušník utlačovatelské francouzské menšiny v zemi, kterou do konce života nepřestával pokládat za vlast, byl za práva arabů, Cizinec - kritika se dlouho zaměřovala na jeho absurdistický smysl, vedli se diskuze o mersaultově bezcitnosti a lhostejnosti a o tom v jaké míře nejedná, ale pouze reaguje na vnější podněty, zda svou matku miloval nebo ne, mersault společenské konvence zná, jsou mu ale bytostně cizí, je to zkrátka člověk okamžiku , závěrečná revolta proti knězi proklamuje hodnotu smyslového života a odmítá popřít pozemšt'anství ve jménu nabízené věčnosti, kromě jistého druhu přátelství spojuje postavy latentní nepřátelství k Arabům..............................nikdo nechce slyšet že je čestný člověk, ani je moc nezajímá že zabil araba , protže na tehdejší poměry je nemožné aby byl někdo tak potrestán za vraždu araba, jde o trest za to že morálně pohřbil svou matku, neplakal na jejím pohřbu, autor dodržuje zásadu autorské neúčastnosti

Obsah:

I.
1
Říká že mu dnes umřela matka, z útulku pro přestárlé v Marengu přišel o tom telegram, z Alžíru je to osmdesát kilometrů, vyjede autobusem a ještě zítra tam bude, stihne tak vigílii, požádal šefa o dva dny dovolené a on ho nemohl pod žádnou slušnou záminkou odmítnout, bylo vedro, nejdřív se naobědval u Célesta, všichni ho tam litovali, pak musel ještě ke kolegovi Emmanuelovi vypůjčit si černou kravatu a pásku,, když se v autobuse probral byl nalepený na nějakého vojáka. Usmíval se na něj a chtěl vědět jestli je zdaleka, řekl že ano aby se s ním už nemusel bavi, útulek je dva kilometry za vesnicí, správce mu řekl že má jít nejdřív k ředitely, říkal mu že paní mersaultová k nim přišla před třemi roky a on byl její jedinou oporou ale chápe že se o ni nemohl starat, když to tak vezmou měla se u nich lépe, měla tu přátele vrstevníky, mersault s ním souhlasil, první dny v útulku plakala ale jen že tu nebyla zvyklá, poslední rok za ní skoro nejezdil nehledě na to že by tím ztratil neděli, ředitele pak skoro neposlouchal, šli přes dvůr plný starých lidí, mezi přáteli prý matka vyslovila přání mít církevní pohřeb, jinak byla ateistka, vešel dovnitř do jejich márnice, ležela tu rakev, správce chtěl otevřít víko aby se na ni mohl mersault podívat ale on nechtěl, když se ho správce ptal proč řekl, že ani neví, pak se začali bavit, správce říká že mu je čtyřiašedesát a narodil se v paříži, v podstatě sem byl poslán do útulku a stal se správcem, pak se taky od něj dověděl že tady musejí pohřbívat mrtvé rychle prootže v rovinách bývá horko, udělal mu bílou kávu kterou má rád, pak si zapálili cigaretu, na vigílii prý přijdou i přátelé jeho matky, v místnosti bylo mnoho světla, přícházeli její přátelé bylo jich dohromady deset, nejspíš ho zdravilipak tu všichni seděli ozývali se vzlyky paní která prý už kromě jeho maminky nemá žádnou přítelkyni, začalo ho bolet v kříži, všichni pili kávu, , noci zvolna ubývalo, párkrát usnul, , každý mu pak na rozlkoučenou podal ruku, byl utrmácený, pak se dal dohromady a šel ven vzpomínal na své kolegy z kanceláře, v tuhle hodinu se chystají do práce,pak byl u ředitele, ředitel se pohřbu také zúčastní společněs jednou ošetřovatelkou a Thomasem Perézem, ten se včera nemohl zúčastnit vigílie, byl to maminčin přítel, je to poněkud dětinský cit ale on a jeho matka bez sebe nevydrželi ani chvíli, pak přišel marengský farář, vyšli na dvůr, šrouby na rakvi už byli itažené, hospodařili tu čtyři muži v černém, kněz už začínal své motlidby, za ústavní branou čekal vůz, byl podlouhlý a lesklý, připomínal penál, u vozu zahlédl doboučkého pořadatele a pana Peréze, starce který si počínal okázale důstojně, smekl když vynášeli rakev, vepoředu kráčel kněz a za nim jel vůz, pan peréz a jeho matka spolu prý často v doprovodu ošetřovatele chodili v podvečer ke vsi, pan peréz pospíchal za vozem ale brzy se opoždoval, poté bral cestu přes pole aby je doběhl protože cesta se klikatěla, bylo horko, zřízenec se ptal zda to byla jeho matka a kolik jí bylo, odpověděl že řekl že dost stará protože přesně nevěděl, , pak už si mnoho nepamatoval jen pana peréze v bezvědom, obřad v kostele, vesničané, krvavě zbarvená prst jak se hrnula na maminčinu rakev, čekání před kavárnou, hrčení motorů, radost když autobus vjel do hnízda alžírských světel a on myslel na to jak bude spát dvanáct hodin."