Poradíme vám

Ctenarsky-denik.cz > Ostatní > Bohumil Hrabal: Pábitelé

Bohumil Hrabal: Pábitelé



Kategorie: Seminárky/referáty z literatury

Typ práce: Ostatní

Škola: nezadáno/škola není v seznamu

Charakteristika: Práce nejprve poukazuje na nemožnost interpretovat Hrabalova díla bez spojitosti s jeho životem a ukazuje, jak se Hrabalova zkušenost promítla do jeho tvorby. Druhá část pak vykresluje obsah povídky Pábitelé.

Obsah

1.
Úvod
2.
Spojení díla s autorem
3.
Hrabalova životní zkušenost a znalost prostředí
4.
Pábitelé
5.
Kritika Hrabala a její oprávnění

Úryvek

"Bohumil Hrabal – Pábitelé
z výboru povídek Automat Svět

Rozhodl jsem se podrobněji věnovat pouze jedné z mnoha v knize obsažených povídek, a to především proto, že v zájmu pochopení a popsání společného ducha díla se může velmi snadno vytratit partikulární náplň jednotlivých próz. Povídka Pábitelé je navíc pro Hrabalovo dílo v mnohém příznačná, a to i přesto, že každý Hrabalův text je útvarem velmi specifickým a lze z celkového kontextu poměrně snadno vytrhnout, aby se vzápětí stal jakýmsi “textem o sobě”.
Přesto však při posuzování Hrabalova díla nelze uplatnit strukturalistická zásada, podle které je nutno každý text důsledně oddělovat od svého autora a posuzovat jej jako zcela nezávislou entitu. Jak již bylo řečeno výše, jednotlivá díla lze vyčlenit z celkového “systému” (úspěšné filmové adaptace Hrabalových knih jsou toho důkazem), ale v žádném případě je nelze segregovat od jejich původce - k úplnému pochopení Hrabalových próz může výrazně napomoci znalost autorových životních osudů a prostředí, v němž se pohyboval.
Hrabal se nesnaží přímo postihnout nějakou abstraktní esenci, jeho dílo je založeno na empirickém pozorování okolního světa. Vychází z nepřeberného množství životních zkušeností a detailní znalosti lidí; autor sám koneckonců začal literárně tvořit až po čtyřicítce. Předtím vystřídal celou řadu zaměstnání, důvěrně se seznámil s prostředím, v němž žijí obyčejní lidé, i s jejich mravy a zvyklostmi. Je přesným protipólem všech těch salónních literátů, kteří začnou psát ještě dříve než poznají svět, bojují třeba za práva proletářů, aniž by věděli, co jejich život obnáší, obdivují se venkovskému lidu, aniž by poznali jeho tradice a v jednom kuse pronášejí unáhlené – pokud možno radikálně znějící – soudy.
Více než čtyřicet let aktivního života mezi lidmi předčí snad i Tolstého doporučení, aby se mladí lidé, toužící nastoupit literární dráhu, příliš neukvapovali a spíše dál žili svým životem, sbírajíc tak potřebné podněty. U Bohumila Hrabala o ně rozhodně nebyla nouze, díky bohatým životním osudům nikdy netrpěl nedostatkem látky a nikdy se neuchýlil k dnes tak rozšířeným a velmi trapným (pochopitelně publikovaným) úvahám o tom, jak lze či nelze psát knihu. Hrabal vychází z toho, co sám viděl a slyšel, a postupuje proto přísně empiricky, vyhýbá se jakékoliv akademičnosti , přičemž se nesnaží explicitně postihnout nějaké kategoricky platné hodnoty, jeho prózy jsou přísně časové. Zatímco mnoho přímých pokusů o dosažení nadčasovosti ztroskotá, Hrabal k ní dospěje jen tak mimoděk, a to na základě popisu konkrétních situací. Čtenář však ve většině případů dojde ex post k přesvědčení, že věci, které Hrabal líčí mohou platit i v budoucnu. Zatímco mnoho ambiciózních pokusů o vytvoření díla, které by platilo vždy a v kterékoliv části světa, končí špatně, setrvání v důvěrně známém kulturním okruhu a pozornost k detailům a zdánlivě nepodstatným jednotlivostem slaví úspěchy. Z přesné znalosti prostředí, v němž se většina Hrabalových knih odehrává vycházel i používaný jazyk. Postavy promlouvají řečí úměrnou svému postavení, Hrabal používá množství nespisovných výrazů a nebrání se ani vulgarismům. Tím dosahuje nebývalé autentičnosti a jen umocňuje poutavost a věrohodnost obsažených rozhovorů. Hrabal vystupuje jako velmi přesný a citlivý pozorovatel skutečnosti a ač podstatnou část textu tvoří přímá řeč, autorský projev není i přes důsledně dodržovanou er-formu zcela potlačen. Za všemi událostmi je stále cítit jejich pozorovatel, vypravěč a jeho zaujetí a úhel pohledu.
Povídka Pábitelé zavádí čtenáře do prostředí, které je většině českých občanů jako následek čtyřicetileté devastace důvěrně známé. Lidé žijící v okolí cementárny si již zvykli na věčně šedou prašnou krajinu, kterou při své smyslové adaptaci opět dokážou vnímat ve vší barevnosti, hluk způsobený cvičením granátníků chápou jako zcela přirozenou kulisu. Když výbuchy v neděli utichnou, cítí se celí nesví. Ti, kteří zde již nejsou vázáni prací z jisté nostalgie zůstávají, neboť s místní cementárnou srostli a s okolní prašnou krajinou je pojí určité citové pouto. Takto nějak je na několika málo stranách vylíčen život pábitelů. Na první pohled by se mohlo jevit, že jejich život je jakousi biedermaierovskou rezignací na aktivní občanský život, ale existuje zde zásadní rozdíl. Hrabalovi hrdinové sice žijí v ústraní, projevují jen minimální zájem o věci veřejné , ale na rozdíl od představitelů biedermaieru , kteří se upínají k osvědčeným hodnotám jako je rodina, lidská práce či rodná krajina, by se jim podobné hodnoty za normálních okolností dařilo nacházet jen těžko. Prašnou krajinu vnímají jako impresionistické plátno, i přes granátnické otřesy ji považují za oázu klidu, a to patrně nejen zásluhou smyslového přizpůsobení, nýbrž i díky určité míře představivosti. Dá se velmi snadno pochybovat o tom, zda Pábitelé skutečně vnitřně věří všemu, co říkají, nebo si leccos namlouvají a idealizují, v každém případě však projevují neobyčejné množství zaujetí pro obyčejnou lidskou činnost a i ubohé podmínky a nedostatek vzdělání dokáží nahradit množstvím entuziasmu. Poslední, na co by Pábitelé pomysleli je niterný exil, neboť jen málo co jim přináší takovou potěchu jako to, čemu psychologové říkají sociální interakce. Nepřestávají šprýmovat, radost jim způsobí kde co, třeba jen komická nehoda. “… náš chlapec si všecko domyslí. Náš chlapec, když slyší kapat vodovod, už bere tužku a kreslí si vodopád v Niagaře, náš chlapec, když se píchne do prstu, už se jde zeptat, kolik stojí pohřeb třetí třídy. Minimální podněty, maximální následky. ” To je patrně základním poselstvím celé povídky a snad i celé knihy. Hrabal zde zcela obyčejným lidovým jazykem na pozadí konkrétní situace sděluje, že i ve zcela ubohých podmínkách, v nuzném prostředí i zlém režimu lze žít důstojný život, jak to ostatně dokládají “Pábitelé” v celé řadě dalších Hrabalových děl.
Posuzujeme-li důstojnost lidského života podle kritéria občanskosti a sociální odpovědnosti, nemusí se nám Hrabalovy závěry líbit. A mnohým se nelíbí – málokdo byl v polistopadových dobách kritizován tolik jako Bohumil Hrabal. Byl mu vyčítán podpis Anticharty, podpora kandidátů Národní fronty i loajalita vůči vládnoucí garnituře, některé radikální hlasy jej dokonce označovaly za symbol občanské pasivity a kolaborace. Tyto v mnohém oprávněné výtky se dotýkají výhradně autorova života, na estetické kvalitě jeho díla se však shodne (nejen) podstatná většina kritiků. Mnozí dokonce tvrdí, že velikost Hrabalova díla může ospravedlnit jeho mnohá životní pochybení. Znovu se ukazuje, že Hrabal se sofistikovaným strukturalistickým teoriím poněkud vymyká."

Poznámka



PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ

Vlastnosti

STÁHNOUT PRÁCI

Práci nyní můžete stáhnout kliknutím na odkazy níže.
Zabalený formát ZIP: x508acd0998662.zip (12 kB)
Nezabalený formát:
Bohumil_Hrabal_Pabitele.doc (43 kB)
Práce do 2 stránek a práce uvolněné zdarma (na žádost autorů nebo z popudu týmu) jsou volně ke stažení.

Diskuse