"Zařazení díla do literárního kontextu: Básnická sbírka – jedno z nejpozoruhodnějších děl pozdní středověké lyriky, ve kterém se Villon vysmívá celé společnosti i sobě samému.
Díky častému výsměchu, ironii, pohrdáním a také bohémskému stylu života se tento autor řadí mezi předchůdce prokletých básníků, což byli francouzští básníci, kteří byli kvůli svému bohémskému způsobu života a svým dílům, která narušovala mravnost, etiku, politiku a náboženství, oficiální společností odmítáni.
Závěť je dílo, které napsal Francois Villon v roce 1461 a je také jeho dílem posledním. Villon v něm s nadhledem a moudrostí zkušeného muže hodnotí život svůj vlastní a život vůbec, věnuje se lidem, jejich vlastnostem, slabostem, neřestem a citům.
Villon je svojí poezií stavěn na pomezí dvou epoch: středověku a renesance. Renesančním je zpochybňování středověkých morálních hodnot, touha žít a užívat si všeho, co život nabízí plnými doušky. Středověkým rysem je určitá obava před zatracením, před Bohem. Tyto dvě tendence se ve Villonově tvorbě prolínají a mísí.

Žánrová charakteristika: Velký testament je sbírka básní (lyrická poezie).
V knize se vyskytuje ale i mnoho jiných lyrických útvarů – básně (obvykle považovány za typ poezie, který se z grafického i zvukového hlediska jeví jako próza, je psána básnickým způsobem vyjadřování – neobvyklý způsob vyjadřování, metaforickým a symbolickým jazykem, je více obrazný a budí větší citový efekt), písně (jsou to základní formy hudebního projevu, základem je vokální projev opatřený textovou složkou), balady (je to původně epická, později lyricko- epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem), rondeau (sólová forma zpěvu) a epitafy (nápis na hrob, který informuje o zesnulé osobě, shrnuje celý její život a tematicky se vztahuje k mrtvému).

Kompozice: Kniha obsahuje 2023 veršů, z nichž 172 tvoří oktávy, je tvořena několika dílčími básněmi, ovšem svým způsobem je možno rozdělit je do pěti částí. Mezi ně je vsunuto šestnáct balad, jedna báseň, jedna píseň, dvě rondeau a jeden epitaf.
Uspořádání témat v čase je chronologické, děj se tak odvíjí jednak v jednotlivých literárních útvarech a jednak v celé knize – od počátku (různé básně, písně) až do konce (modlitba, epitaf). Občas se však objevuje i retrospektivní dějová linie, a to hlavně ve druhé části knihy, kdy se básník ohlíží zpět za svým životem.
Uspořádání témat v prostoru je reálné, Villon ve své knize popisuje skutečné prostředí, a to především takové, kde se vyskytují nižší vrstvy společnosti (pařížské podsvětí, hospody, nevěstince, ale i paláce).

Děj: Do básní, které tato sbírka obsahuje, Villon promítá svou trpkou životní zkušenost a zamýšlí se nad svým pohnutým osudem. Vysmívá se zde sobě, ale také celé tehdejší společnosti, své hříšné skutky omlouvá chudobou a nepřízní osudu, v žádném případě nepřipouští, že by si za svůj život mohl sám.
Básně je možné rozdělit do pěti částí – V první Villon charakterizuje sebe sama, laje orleánskému biskupovi a děkuje králi, který ho nechal propustit z vězení. Ve druhé části se básník ohlíží zpět a hodnotí svoji existenci, součástí je přebásnění známého příběhu o Diomedovi. Třetí části dominují motivy smrti, krása života i jeho pomíjivost. Čtvrtá část je reflexí přátelství a přirozené ženské krásy. V poslední části začíná sám Testament, jehož součástí je například Modlitba k Panně Marii, která je věnovaná Villonově matce.
Nářek někdejší sličné zbrojmistrové:
Stará žena („sličná zbrojmistrová“) vzpomíná na své mládí, kdy byla tak krásná, že mohla mít každého muže, kterého si usmyslela. Vzpomíná a lituje toho, že si dostatečně neužívala, dokud mohla. Upnula se na jednoho muže, do kterého se zamilovala, a ostatní nabídky odmítala. "