"Témata:
Hlavní téma: Hlavním tématem této knihy je samota, jak už sám název napovídá.
Vedlejší téma: Vedlejším tématem jsou osudy všech postav, které se v příběhu promítly.
Hlavní myšlenka: Samota je všude kolem nás
Hlavní postavy: Na poměrně malém prostoru se objevuje neskutečně početná řada postav, některé se objeví jen proto, aby mohly v dalším odstavci zase navždy zmizet, a nepřehlednou situaci umocňuje navíc ten fakt, že rodina Buendíů pojmenovává všechny mužské potomky pouze dvěma jmény (Arcadia, Aurelius) a jejich kombinacemi, což vyvolává zmatek a postavy se velice pletou.
Úrsula Buendíová: Velice moudrá, neúnavná a obětavá žena, která by pro svou rodinu udělala cokoliv, sestřenice a zároveň manželka Josého Arcadia
José Arcadia Buendía: Vynalézavý, bláznivý muž s dobrodružnou povahou, bratranec a manžel Úrsuly
José Arcadia:Velmi svalnatý, silný a mužný muž, který se bezhlavě zamiluje do příbuzné a rozkmotří se s rodinou
Aureliano: Inteligentní, tichý a osamělý. Za války se stane velkým vůdcem, který nikdy nepochopí kouzlo sexu
Melquíades: Chytrý cikán s dobrodružnými kořeny, který byl dlouholetými přáteli Buendíů – dokonce i po své smrti
Pilar Ternerová: lehká děva, která měla jasnovidecké schopnosti a několikrát spojila svou krev s Buendovými
Amaranta:Velmi cílevědomá žena, stane se starou pannou, protože mužům nevěří
Velké množství postav má na svědomí i další problém a tím je jejich špatná propracovanost. Jen málokdy se o nich dozvíte větší množství informací, než autor uznal za nutné a příběh tím ztrácí hloubku. Pro něho jsou často jen materiál, s kterým zachází velice krutě až sadisticky. Právě autorův sadismus, mystika a erotické motivy však dohromady dávají zajímavý celek, který zkrátka má své kouzlo a čtenáře vábí už tolik let.
Všechny postavy jsou něčím zvláštní a všichni až na krásnou Remedios, která byla zaživa vzata na nebesa, trpí nějakou vášní nebo obsesí.
Umělecké prostředky: Román je psán jedním z nejvýznamnějších a zároveň nejkontroverznějších stylů 20. století, a to magickým realismem.
G. G. Márquez ho napsal velmi složitým jazykem, kterým je charakteristický, přesto se kniha velmi dobře čte, nejspíš proto, že Márquez umí velmi dobře vypravovat ve stylu lidového vyprávění.
Někdy se naskytne zvláštní druh tvorby – například věta dlouhá před dvě a půl strany, jinak je zde hojně užíváno líčení, popis a přímá řeč.
Autorův záměr: Podle mě chtěl tímto způsobem G. G. Márquez upozornit na lidské problémy, a to hlavně na samotu, která je všude kolem nás. Poukazuje na to, že i když se člověk snaží něčím zabavit, samota ho neopustí, ale naopak ho o to více pronásleduje."