“3. Vlastní interpretace

3.1. Tématika

Tématem básnické skladby je zobrazení paralely mezi osudem Boženy Němcové a Viktorky, postavy z jejího díla Babička. Nejkrásnější dívka ze Žernova i nejkrásnější paní naší literatury byly „sežehnuty bleskem krásy“ a jedné i druhé bylo souzeno že „bez pomoci svou vlastní krásou zahyne“.

Na příběhu Viktorky je zobrazena tragická moc a kletba milostné vášně. Podobenství s osudem spisovatelky, raněné opětovným rozčarováním milostného citu a unavené životem bez lásky až k beznaději, je vyjádřeno v úvodním a závěrečném zpěvu skladby, kde obě hrdinky jako by splývaly v básníkově obraznosti.

Ačkoliv v příběhu zazní rovněž podtón obžaloby zla v člověku a mezi lidmi je básnická skladba především oslavou krásy života a lásky:

Ty, lásko, pozdravena buď,
buď věčná, skutečností jsi-li.
A jsi-li snem, jen neprobuď
mé oči, i když den je bílý.
Člověk je šťasten, třeba šílí,
ty, lásko, pozdravena buď!

3.2. Kompozice

Píseň o Viktorce je lyricko-epická baladická skladba členěná do sedmi zpěvů, z nichž každý s výjimkou prostředního má po třech částech skládajících se z pěti pravidelných strof. Strofy jsou psány čtyřstopým veršem s obkročným rýmem. Jsou úsporně zkoncentrované pro dosažení spádu tragického příběhu. Pro dokreslení dramatičnosti děje je příběh zasazen do temné scenérie noci, vichřice, bouře, tesklivého podzimu.

Skladba je komponována symetricky a ačkoliv je kompozice skladby úmyslně velmi sevřená, dokázal autor dosáhnout svým jazykovým mistrovstvím toho, že první zpěv navozuje pocit poklidu a pohody, další dva zpěvy, vyprávějící příběh o Viktorčině lásce postupně gradují až k meznímu rozhodnutí (odchod z domova). Čtvrtý, prostřední zpěv má charakter něžné lyrické kantilény. Líčení oboustranné milostné extáze působí dojmem, že se odehrává mimo reálný svět, v rajské zahradě. Vzápětí dojde k dramatickému obratu a v pátém a šestém zpěvu děj zrychluje a spěje k tragédii. Závěrečný zpěv je stejně jako úvodní poklidný, smířlivý.

3.3. Jazyk

V úvodním zpěvu je pro dokreslení poklidné atmosféry a pocitu bezpečí použit motiv, evokující dětství a pohádky:
Před očima jsme měli tmu,
tu z pohádek, kdy ucho slyší,
jak mluví sova, a co myši
řeknou jí na to pošetmu.

Stejný motiv je s mírnou obměnou použit i ve zpěvu závěrečném, jako vyjádření klidu a vykoupení, kterého se Viktorce dostalo smrtí.

V následujícím zpěvu, líčícím Viktorčinu osudovou lásku, která postupně nabývá vrchu nad její vůlí končí každá část metaforou o „noci černé fatě morganě“ s postupnou gradací: Viktorka tančí do rána – Viktorka nespí do rána – Viktorka pláče do rána.

Další zpěv, na jehož začátku je něžným opisem vyjádřeno, jak krásný a barevný připadá svět zamilovaným, nese však v posledních verších předzvěst budoucí tragédie:

Od toho dne kdos neznámý
dal něco do kalíšku květin,
že voněly víc, než kdy předtím
a žhnuly prudce barvami,
…..
Těm však, kdož musí jít a nést
žal těžký dost i bez břemene,
stíny, bůhvíčím ozbrojené,
vysílá vstříc i podél cest.

Prostřední zpěv tvoří jakési intermezzo uprostřed příběhu. Jedná se o lyrický dvojzpěv obapolně horoucí lásky. Pouze v tomto zpěvu jsou strofy tvořeny šesti verši. Poslední dva verše opakují téma veršů prvních, čímž vzniká dojem dialogu milenců."