"Obsah:
Osudy nás všech jsou
jednotny. A my všichni
jsme: lidé i němá tvář
i mrtvá hmota...
(naturalismus)

za časného jitra vyšlo z velkého kamenného domu při silnici košilaté děcko a posadilo se na bobek na můstku přes příkop mezi silnicí a stavením položeném. Posadilo se zvolna a zamyšleně , podívalo se před sebe jasně modrýma očima a přemýšlelo, mělo si v hlavě srovnat dvě novosti, tou první bylo že maminka byla nějaká divná ležela v posteli a jezdil se na ní dívat přísný člověk s brýlemi, maminka měla modré rty a divně se dívala, nelíbilo se mu počínání maminky v posledním čase, pak mu řekli že maminka umřela, ono ale nevědělo co to znamená (zmínka u staré Katle – žena asi) , stále si to opakovalo, ale skoro podivnější a zábavnější než záležitost s maminkou byl fakt že jedna slepice byla jaksi podivná a všechno od sebe odháněla, pak se jí vylíhli kuřátka, to dítě ještě nikdy nevidělo, kuřata jsou slyšet až sem na můstek, hledělo do dály a přemítalo nad těmito dvěma tématy, najednou se ozýval rokotivý hlas zvonku, byl to umíráček, dítě z něj bylo veselé a kývalo ze strany na stranu,, kolem se belhala stará babka a řekla "nebožátko, sám pánbůh si tě vem do ochrany až přijde jiná", tomu dítě ale také nerozumělo, pak umíráček přestal a byl úplně obyčejný den, děcko se vrátilo do domu protože dostalo hlad, Katla mu dala kávy, sama rohlík nadrobila, slzy měla v očích, v druhém pokoji byle lidé s nebožkou byli lidé něčím zaměstnaní, dítě pomalu usnulo v koutě zdál se mu sen, byla tu durdící kvočna s kuřítky a maminka tu byla jako jindy, začal ho očuchávat pes který se proměnil v onu stařenu a poté v nějakou ženu, která mu nadávala, poté se probudil, vykřikl maminko, a nějaký muž u onka upustil zrcátko v kterém se prohlížel, byl to otec dítěte, dralo se mu na jazyk slovo tatínku, ale neznělo tak oddajně jako maminka protože se dítě otce bálo, ten odešel a ono tu zůstalo zase samo

vytratilo se raději ven k zahradě na trávník, enku bylo hezky, kvočna byla stále neupokojena a byla připravena k útoku proti čemukoliv co by ohrozilo její kuřátka, kuřátka byla plná naivnosti jako by jim patřil svět, chovala už se jako velká a zkušená, věděla k čemu je brouček atd, děcko bylo z kuřátek u vytržení, když se děcko chtělo přiblížit, kvočna na něj vyběhla, úžásem sledovalo ten národ – slepičí rod, pak se kvočna uklidnila, kvočna občas na nějaké šlápla a děcko se děsilo aby ho neušlápla, , nakonec si všechna vlezla pod ní, že jemu samotnému mateřská láska byla právě odnata mu nedocházelo, zvnitra bylo slyšet otcův hlas, hledal klouče, ze zadní síně vyšla Katla v čisté blůze, tiše zaplakavši zulíbala jeho tvář, "pojd se teda podívat na svou maminku", děvečky stály v koutě u kamen se zástěrami na očích, nejmenší a nejtlustší Barča se pak jala plakati nahlas a škubala celým tělem. "Kde je maminka ptalo se nevrle", z pokoje zavanul chlad, byl to parádní salon, , panoval tu tichý pochmurný, rozsáhlý klid

otec pohladiv svůj plnovous a upraviv tvář v pohnutý výraz, vzal dítě za ručinku, vedl ho i s Katlou k prknu na židlích podle jarmary zastřenému prostěradlem, do něhož se vtlačoval tvar lidského těla, ted jako by se zamrazilo srdéčko dítěte, tázavě se podívalo kolem co to znamená, "Tak se teda ještě jednou podívej na svou maminku. Vzal ji Pánbůh, umřela nám. A zapamatuj si dobře, dítě, jak vypadala. Zanedlouho víc ji nikdy nespatříš...", neporozumělo děcko zcela těm slovům, ale chápalo, že značí něco smutného a povážlivého, podíval se dolů maminka vypadala zcela jinak než ráno, oči měla zatlačené, zavřená ústa, žlutá skvrnitá barva pleti zbělala, vše mělo chladný mírný ráz smrti, zvolna odvracelo celé tělíčko, zvolna pojalo Katlu a začalo usedavě naříkát, "Maminko má, maminko!", ráno ještě jako by nebylo ještě rozumělo významné mluvě smrti, děvečky za dvěřmi víc neplakali, děcko ještě dlouho nemohlo se upokojiz ale slaběji a slaběji znělo jeho štkání"