"Vešla dovnitř a uviděla plno zlata a stříbra. Položila dítě na zem, dala mu kousek zlata na hraní a začla si zlato nosit do své chýše. Vždy, když se matka vracela do skály, mělo dítě velkou radost a chtělo k ní. Matka ho objala a řekla, aby ještě počkalo.

Na prahu tu žena stojí,
celá stojí oslepena;
očí pozdvihnout se bojí,
nemůž zříti do plamena.
Na levici dítě nese,
pravou levé mne si oko;
a když trochu ohlídne se,
osmělí a vzpamatuje,
vzdychne sobě přehluboko
a tak v duši své rokuje:
"Milý bože, co já zkusím
na tom světě nouze, hladu!
Bídně život chránit musím -
a zde tolik těch pokladů!
Tolik stříbra, tolik zlata
v podzemní tu leží skrejši!
Jenom hrstku z té hromady -
a já byla bych bohata,
a byla bych nejšťastnější,
já i moje dítě tady!"

I když nechává své dítě ve skále – tak to vlastně myslí v dobrém, jelikož to dělá i pro něj, jelikož se nemájí moc dobře. V básni si často můžeme také všimnout, že matka dítěte bere často jméno boží nadarmo aneb se rouhá. Za což mohla být později také potrestána.
Jakmile přišla domů, zlato se změnilo v kamení a stříbro v hlínu. Matka vyděšeně běžela do skály pro dítě, ala skála se již zavřela.
Po roce se skála znovu otevřela a matka mohla dovnitř. Už jí netáhlo bohatství, ale její dítě. Když ho našla, plna radosti si ho nesla domů. Doma, když se s dítětem laskala, našla kousek zlata, které mu tenkrát dala na hraní.
Tuto hlavní postavu charakterizuje několik lidových příslovích jako „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“, „Kdo chce moc, nemá nic.“ nebo „Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.“ Byla hlavně potrestána za to, že své nebohé dítě nechala ve skále samotné a bylo jí dražší než zlato. "