"Je krásný letní večer, měsíc v úplňku září tak jasně, až z toho pomalu bolí oči. Společnost mu na nebi dělají jen malé drobné hvězdičky, které se jemně třpytí a dodávají tajemné noční obloze náležitý půvab.
Ideální večer pro romantickou procházku ve dvou. Já se ale místo toho nenápadně krčím za malým keřem na odlehlé lesní pěšině a z celého srdce doufám, že budu mít alespoň trochu štěstí a nikdo mě tu nenajde…
Jako malé dítě jsem na táborech nesnášela tradiční noční bojové hry, protože jsem měla (a stále mám) panickou hrůzu ze tmy. Záviděla jsem vedoucím, kteří byli celý večer někde schovaní a pak mohli strašit ostatní. Ale teď (když jsem sama vedoucí) vím, že jsem si to všechno představovala moc růžově, protože jsem si ani trochu nepomohla.
Už více než dvě nekonečné hodiny tu sedím sama ve vlhké trávě schovaná ve křoví a snažím se být neviditelná. Kdybych mohla, tak snad ani nedýchám. Jsem si naprosto jistá, že kdyby přišlo nějaké dítě, tak mě vystraší víc než já jeho. Jen tak tu sedím, nehýbu se, abych na sebe neupoutala pozornost, a poslouchám to nepříjemné mrazivé ticho, které mě asi za chvíli dovede k šílenství.
Najednou mě vyděsí sova, která se usadila na mohutný strom kousek ode mě a svým moudrým houkáním mi málem přivodí infarkt. Jako by toho nebylo dost, začne v trávě něco podivně syčet a k tomu se přidá nepříjemné šustění stromů, jejichž listy se o sebe pod náporem silného letního větru třou jako o závod a lehce si šeptají žhavé novinky.
Cítím, že se mi prudce zrychluje tep, srdce mi bije jako zvon a já se bojím víc než ty malé děti, které rozespale (a přesto statečně) procházejí celou stezku odvahy jenom se svíčkou v ruce.
Ani krásná a jindy uklidňující vůně lesa mi nepomáhá se uklidnit, a když slyším v dálce pomalé šouravé kroky, které se stále rychleji a rychleji přibližují mým směrem, nevydržím to a začnu křičet tak hlasitě, že to musí vzbudit a vyděsit i obyvatele téměř tři kilometry vzdálené vesnice. Ale pomáhá mi to… Tak křičím jako smyslů zbavená a doufám, že tahle děsivá noc už brzy skončí."