"Kniha třetí
Hned v úvodu této části se Marcus Aurelius zabývá otázkou sebevraždy. Stoická filosofie hlásala, že člověk má právo a občas i povinnost projevit nezávislost na vnějším okolí dobrovolným odchodem ze světa. Spáchat sebevraždu může člověk jen v případě, že zavrhuje život a je mu nežádoucí a lepší volbou je pro něho smrt. Rozhodnout se ale musí až po zralé úvaze. Sebevraždu z nerozvážnosti nebo hlouposti stoikové zásadně odmítali. Najdeme zde také zamyšlení nad tím, že ani když člověk má spoustu znalostí a vědomostí, nemůže uniknout svému osudu, tedy smrti. Je zde uváděno mnoho příkladů. Například Julius Caesar vyhrál mnoho bitev a válek, pobil mnoho mužů, ale také on zemřel. Píše, že vyšší část bytosti (tedy rozum) se podrobuje té nižší (tělo – zemitý a krvavý kal). Člověk se nemá zabývat tím, co si myslí, co dělají a co mluví jiní lidé a to z toho důvodu, že když mu někdo položí otázku: „Na co myslíš?“ mohl odpovědět beze studu a pravdivě a nemusel lhát. Také by neměl závidět druhým, pomlouvat. Měl by být za jakýchkoliv okolností spravedlivý. K práci by ho měly nutit jen povinnosti, měl by je svědomitě plnit. Zajímavé je, že podle Aurelia by člověk měl pečovat o všechny lidi, ale nemusí brát ohledy na názory těch lidí, kteří nežijí v souladu s přírodou.Tito lidé také podle něj nejsou a ani nemohou být spokojeni sami se sebou. Radí, že člověk by se měl vždy držet toho, co pokládá za nejsprávnější. Za prospěšné a správné by nikdo neměl považovat zradu, podezírání, zanevření na někoho nebo přetvářku. Vyzdvihuje také dar soudnosti. Píše zde také o pomíjivosti slávy, protože je šíří lidé, kteří neznají ani sami sebe, natož pak někoho, kdo je již dlouho mrtev. Všichni by měli směřovat ke svému cíli a každý by si měl pomáhat. Uvádí, čím se lidé odlišují od zvířat. Zvířata si také tvoří představy, poslouchat rozum umí i vlastizrádci a ateisté, ale dobrý člověk je smířen se svým životním posláním a na svůj osud se nehněvá.

Kniha čtvrtá

Podle Aurelia si všichni lidé hledají útočiště. Nejlepší útočiště ale člověk najde v sobě samém, ve své vlastní duši a tam se ocitá v dokonalém klidu a pohodě. Podle něj je onou dokonalou svobodou mravní spořádanost. Vybízí k tomu, abychom jsme se tam uchylovali co nejčastěji. Člověk by se měl dívat na všechno jako smrtelný tvor, tedy i na přeměnu vesmíru. Vesmír je pro něj státem, protože na něj mají vliv všichni lidé. Polemizuje nad tím odkud se bere schopnost myslet, tvořit a rozumět zákonům. Pokud nepochází ze státu, musí tedy pocházet odjinud, protože něco nevzniká z ničeho a naopak něco nemůže přejít v nic. Tvrdí, že vše se děje spravedlivě. Proto by každý měl jednat tímto způsobem. Nabádá, aby si každý udělal názor sám a popravdě a nehleděl přitom na mínění silnějšího. Každý by měl
trvat na svém názoru. Změnit mínění může tehdy, pokud pozná, že jiný názor je spravedlivější a obecně prospěšnější. Opět zde vyzdvihuje rozum: „V deseti dnech budeš bohem těch, kterým jsi teď šelmou nebo opicí, jen když se vrátíš k příkazům a k uctívání rozumu.“4) Vše, co je krásné, je krásné samo sebou. Chválou se krása nedá získat a naopak haněním se krása nedá ztratit. Opět se vrací k vesmíru, ze kterého vše pochází a zase se do něj zpět vrací. Vesmír si představuje jako živou bytost o jediné hmotné podstatě a duši a vše v ní dospívá k jedinému cíli. Na závěr opět nabádá k žití ve shodě s přírodou, která je zároveň ve shodě s lidským rozumem. Takový život zbavuje člověka problémů, nesnází, pokrytectví a váhavosti."