"DVANÁCT POVÍDEK O POUTNÍCÍCH
„Napsat krátkou povídku vyžaduje stejně velké úsilí jako začít psát román.“ [3; 8]
Dílo obsahuje dvanáct povídek, které autor tvořil v průběhu téměř dvaceti let. Původně bylo námětů k povídkám přes šedesát, ale Márquez stále neměl přesnou vizi o tom, jak povídky koncipovat. Po marném snažení pak na představu knihy povídek přestal myslet a věnoval se jiné práci. Po několika letech si na své úsilí vzpomněl, avšak oněch 64 námětů se mů během času ztratilo. Márquez se tedy snažil vybavit si alespoň pár z nich, přičemž některé rovnou vyřadil. Zbylo mu tak osmnáct rozpracovaných povídek, které ale přes nedostatek nadšení nedokončil. Nedovolil však, aby jeho práce opět upadla v zapomnění, a tak své rozpracované dílo uložil. Po čase, aby neztratil návyk psát, si dal za úkol v psaní povídek pokračovat. Během dalšího roku všech osmnáct příběhů opět protřídil, aby vznikl právě tentou soubor dvnácti povídek:

Šťastnou cestu, pane prezidente (Buen viaje Señor Presidente)
Světice (La Santa)
Letadlo se spící krasavicí (El avión de la Bella Durmiente)
Pronajímám své sny (Me alquilo para soñar)
Přišla jsem si jen zatelefonovat (Sólo vine a hablar por teléfono)
Srpnová strašidla (Espantos de agosto)
María dos Prazeres (Maria dos Prazeres)
Sedmnáct otrávených Angličanů (Diecisiete ingleses envenenados)
Tramontana (Tramontana)
Šťastné léto paní Forbesové (El verano feliz de la señora Forbes)
Světlo je jako voda (La luz es como el agua)
Stopa tvé krve ve sněhu (El rastro de tu sangre en la nieve)

Srpnová strašidla
Márquez přijíždí se svou rodinou do vesničky Arrezo, na návstěmu ke svému dobrému příteli. Ten koupil ve vesnici renesanční zámek, který z části obnovil, ale ve kterém, podle místních, straší. Přítel Márqueze a jeho rodinu po zámečku provede a ukáže jim i nedotčenou ložnici místního hraběte, který zde v pominutí smyslů zavraždil svou milenku a poté spáchal sebevraždu.

Byl to magický okmžik. Před námi stála postel se závěsy vyšívanými zlatými nitkami a na ní přehoz, hotový div prýmkařského řemesla, a ještě zatvrdlý zaschlou krví zavražděné milenky. Byl tu i krb s vychladlým popelem, ve kterém se poslední poleno proměnilo v kámen, skříň s bambitkami, ještě pořád nabitými, a olejomalba zamyšleného šlechtice ve zlatém rámu. (…) Ze všeho nejvíc však na mne zapůsobila vůně čerstvě natrhaných jahod, která se bez jakéhokoli možného vysvětlení v ložnici držela.[3; 110]

Autorova rodina povídačkám o strašidlech nevěří a rozhodne se v zámku přespat. Po náročném dni však všichni usnuli trvdým spánkem a nepříjemné překvapení je čekalo ihned po probuzení."