"Celý tento životní příběh největšího egyptského lékaře Sinuheta začíná jedné temné noci, když k domku vesetského lékaře Senmuta a jeho manželky Kipy připlula lodička z rákosu (nebyl v ní Mojžíš), a v ní plakal malý chlapec. Lékař chudých Senmut neměl dětí a tak se s ženou velice radovali, když spatřili toto dítě, ale to ještě netušili nic o jeho pohnutém životě. Chlapci dali jméno Sinuhet což znamenalo syn Sykomory což byla odrůda javoru. Chlapec byl velice chytrý, již od mládí se zajímal o lékařské vědění více než o hraní s chlapci jeho věku. Jak Sinuhet dospíval do svých 17 let rozhodl se jeho otec, že by chlapci prospělo být zapsán v knize života, aby mohl provozovat svoje lékařské řemeslo. Aby se tak stalo musel být nejprve vysvěcen na kněze prvního stupně, a tak byly jeho mladické kadeře oholeny, a on nastoupil do chrámové školy. Nepatřil však synům bohatých a tak mu jeho vědění nebylo nic platné a musel ze školy odejít. To se však nelíbilo jeho otci, a proto využil toho, když k nim přijel Phamon na návštěvu. Phamon byl totiž královským otvíračem lebek, a tak měl v lékařských kruzích nějakou váhu. Díky němu se mohl Sinuhet do školy opět vrátit a bez větších problémů ji také dokončit. Navíc dostal od Phatona jako dárek malou sošku ve tvaru chrobáka, kterou si pečlivě uschoval. Jedné bezesné noci se Sinuhet vydal za svitu pochodní temnou chrámovou chodbou, když náhle spatřil ženu tak krásnou, že se to nedá ani popsat. V myšlenkách se mu vybavila slova jeho otce, když ho upozorňoval, že klín takovýchto žen pálí více než oheň, ale Sinuhet jejímu kouzlu úplně podlehl. Ženě se představil, a také ona mu sdělila své jméno jmenovala Nefernefernefer, a jako dar na nenadálé noční setkání mu darovala svůj temně zelený prsten, ale ani tak spolu nic neměli, jelikož obveselování byl chrámovým žákům přísně zakázáno. Po dokončení studií si Sninuhet otevřel praxi ve čtvrti chudých, a na pomoc si koupil otroka Kapaha, jenž se v budoucnu stane více než jeho otcem. Jednoho dne se před domem Senmutovy rodiny objevil opět Phamon, jenže tentokrát si nepřišel povídat nad soudkem vína, ale vzal si Sinuheta, aby byl jeho asistentem, když bude otvírat faraonovi lebku, jelikož faraón Amenhotep III. byl vážně nemocen, a lékaři si již nevěděli rady. Sinuhet procházel bohatě zdobenými chodbami zlatého paláce ve Vesetu, jeho nos příjemně dráždily vůně vzácných olejů z dalekých krajů. V královské ložnici poznal, že faraon není bůh, že je jen člověk, neboť se i přes veškerou snahu zastavovače krve dostaly z rány na hlavě nějaké kapénky krve. Po zákroku zůstával faraon v komatu, a tak podle svatých zákonů museli zůstat Sinuhet i Phamon v paláci a čekat jestli faraon přežije 3 dny, pak by byli bohatě obdarováni, a jejich sláva by byla velká. Pokud by však král zemřel, byli by oba zabiti. Sinuhet opět nemohl spát, a tak se procházel v zahradě. Nebyl však jediným poutníkem mezi těmito záhony nejroztodivnějších květů, v zahradě se také procházel královský dědic princ Achnaton. Spolu utekli daleko za hranice královského města Vesetu, utekli tam, kde již nebylo cítit pach ryb z nilských vod. Náhle dostal princ epileptický záchvat, skoulil se do klubíčka a nejevil známky života. K naší osamělé dvojici přistoupil mladík v jejich věku s kopím v ruce a s vlajkou na které byl vyšit krahujec. Ten pomohl Sinuhetovi odnést prince zpět do paláce a společně faraovi přísahali, že o jeho slabosti nikomu neřeknou, a na oplátku se chlapec s kopím, který se jmenoval Haremheb stal královským strážným. "