“Platón – „Filébos“
V tomto Platónově díle se vede dialog mezi Sokratem a Protáchosem. Původním oponentem Sókrata má být sice Filébos, ale protože je již hovorem unaven, tak jej zastupuje Protáchoras. Řeší se otázka: V čem záleží dobro člověka?
Filébos tvrdí, že dobrem je radost, vlast, rozkoš a vše s tím spojené, Sókr tvrdí, že hodnotnější než slast je rozumovost, myšlení, paměť, správné mínění a pravdivé úsudky. Filébos dává slovo Prótachovi, který dále vede rozhovor.
Sokrates vysvětluje, že slastí je mnoho, že jsou slasti sobě protivné, tak jako např. barvy (stejný název, více druhů). Prót mu oponuje, říká, že slast je dobro. Kompromisem tohoto hovoru je, že jsou slasti si nápodobné i znalosti různé.Sókr říká, že dobro může být i něco třetího. Naráží na myšlenku „o jednom a mnohém“, která v době platónově ještě nebyla přesně stanovena. Otázka o jednom a mnohém je příčinou vší nesnáze. Oba chtějí vyřešit tuto otázku. Sókr se snaží vysvětlit teorii jedno a mnoha a vysvětluje ji na hlase. Hlas, který nám vychází z úst, jest jistě jeden, na druhé straně zase nečíselně mnoho, u všech dohromady i u každého zvlášť. Také to vysvětluje na umění hudby, či podle samohlásek. Pořád ale není jasné, zda slast či rozum jsou dobro pro člověka. Sókr se ptá, jaké jsou druhy slasti, zdali jsou, kolik jich je, a to samé jak je tomu u rozumovosti. Prót se ale proti tomuto staví, tvrdí, až nemyslíme na dělení slastí, či rozumu, ale ať si přímo vyjasníme, jestli je dobrem slast či rozum. Vyjasňují si, že dobro je nejvyšší hodnota a pokud rozum nebo slast jsou dobro, nemohou bít spolu, protože kdyby byli, nebyla by jedna věc úplným dobrem.
Sókr vysvětluje, že kdyby v životě byla největším dobrem slast a nebyl by přitom rozum, nemohl by si Prót bez rozumu ani uvědomit, že má radost, či slast, protože by to jeho mysl nedovolovala. Prót tuto pravdu uznává. Ví ale, že rozum bez slasti by také nemohl být. Napadá jej myšlenka spojit rozum a slast. Máme tedy trojí život, ale ani jeden není možný. Oba uznávají , že na prvním místě je život smíšený, nemohou se však dohodnout, zda slast, či rozám budou na místě druhém. Snaží se tuto otázku řešit znovu od začátku a nejprve si ujasňují významy „více“ a „méně“ a „teplejší“ a „studenější“. Shodují se na tom že to jsou věci neomezené. To je první rod. Další rod je omezeno. Třetí rod je to, co vychází z těchto dvou rodů. Čtvrtý rod je příčina, která tvoří předešlé rody. Sókr vše ještě jednou shrnuje:
1. rod = neomezeno
2. rod = omezeno
3. rod = jsoucnost
4. rod = příčina

Z toho všeho dochází Sókr k názorů, že první místo náleží životu smíšeného ze slasti a rozumovosti. Takže první místo zařadíme do třetího rodu, tedy do jsoucnosti. Sókr chce dále mluvit o rodu neomezena. Tvrdí, že svět řídí nějaká nerozumná slepá síla a náhoda nebo jej řídí rozum, jak říkali předkové? Prót souhlasí s názorem od předků. Sókr se snaží tuto myšlenku rozebrat. Tvrdí, že ve všem je obsažen oheň, voda a vzduch, každý z nich je malý a chatrný. Např. oheň, v nás je malý, ve veškeru je však silný. Kde se ale oheň živí a rodí? Stejná úvaha se dá provést i u ostatních živlů. Co potom takový kosmos, vesmír, co je i naše tělo, když je složeno z týž látek? Nebo je toto tělo živeno z těla kosmického? Naše tělo má duši. A odkud se asi vzala, když ne z duše vesmíru? "