“Rozbor díla

Jak je zřejmé už na začátku, Platón záměrně volí vyprávění z pohledu třetí osoby, která se hostiny vůbec nezúčastnila. Tento pohled mu umožňuje nejen celou událost popisovat, ale také komentovat. V prvních chvalořečech jsou uvedeny různé běžné i méně obvyklé pohledy na lásku. Vrcholem celého dialogu je samozřejmě řeč Sókrata.
Podle mého názoru je těžké, téměř nemožné, pochopit myšlenky člověka, který žil před více než 25 staletími. O životě starých Řeků toho víme docela dost, ale i tak je to doba velmi vzdálená – a to nejen časově. I přesto jsou některé myšlenky antických filosofů věčné a můžeme se s nimi ztotožnit i dnes.
Symposion je dialogem o lásce a kráse. Členové hostiny mají na lásku často velmi podobný pohled, jako někteří lidé dnes – je krásná, přináší štěstí a radost, vede nás k tomu, abychom byli lepší a krásnější než jsme. I dnes někteří lidé věří, stejně jako Aristofanés, že někde existuje jejich ztracená polovina, spřízněná duše.
Podle toho, co se vypráví v dialogu, se však dá usoudit, že pro tehdejšího člověka byla láska mnohem důležitější hodnota než dnes. Už jen zbožštění lásky a její antropomorfní ztvárnění o tom leccos vypovídá. Platón (Sókratés) lásku vyzdvihuje ještě výše. Sókratés v dialogu používá dvojí význam - v řečtině totiž slovo láska může znamenat i „touha“. Logickou úvahou dochází k tomu, že láska je touhou po dokonalosti, kráse, a proto nemůže mít božský původ, protože bohové sami přece jsou krásní, moudří a dobří a nemohou tedy toužit po něčem, co už mají a co je jim vlastní. Erós je podle této myšlenky jediná základní duševní síla – co jiného by nás nutilo k tomu být stále lepší, učit se a zdokonalovat?
Nejdůležitější hnací silou dnešního světa a dnešní společnosti jsou bezpochyby peníze. Učíme se, abychom dosáhli co nejvyšší kvalifikace, tu potřebujeme k tomu, abychom dostali co nejlukrativnější zaměstnání, a to potřebujeme k tom, abychom vydělali co nejvíce peněz. A některým lidem se opravdu tohle všechno podaří. Ale co pak? Máte peníze, vše nač si můžete vzpomenout. Ale to vše jednou omrzí… Někteří lidé takovou situaci nezvládnou a zhroutí se, utíkají k drogám, nebo se ještě více upínají na peníze, a čím víc jich mají, tím víc se bojí že o ně přijdou. Jejich život pak není nic jiného než nekonečná starost, obavy a podezírání, kdo všechno se je snaží o jejich peníze připravit. Ti druzí naopak pocítí touhu udělat něco, co by po nich zůstalo, co by si připomínaly příští generace. Touží po něčem, co by přetrvalo je samotné, jakousi formu nesmrtelnosti. Přesně tohle popisuje v dialogu i Sókratés - láska je něco, co nás žene dál, co nás nutí k tomu, abychom se zdokonalovali.
Láska je podle Sókrata touhou po nesmrtelnosti. Ta je u všech lidí stejná, ale její projevy jsou u každého člověka jiné. Běžní lidé, kteří nejsou příliš moudří, se snaží dosáhnout nesmrtelnosti tím nejjednodušším způsobem – zanechat po sobě potomky. Tato touha zachovat rod a něco ze sebe se projevuje i u zvířat – ta se starají o své potomky a brání je ze všech sil. Naopak lidé moudří a dobří, nadaní nebo výjimeční se snaží zajistit si nesmrtelnost jinak , a to svými činy, myšlenkami nebo uměleckými díly.
Občas to vypadá, jako by dnes láska byla něco přežitého, zbytečného, v extrémních případech až nežádoucího. Že láska je něco co nás brzdí v cestě k úspěchu a nejjednodušší je nevázat se, nebrat na nikoho ohledy, mít svou svobodu a nejdůležitější je co nejvíc si užít. Ale jsme zase u otázky „Co pak?“. Smícháme-li všechny tyto názory, dostaneme znuděného člověka zhnuseného vším, co ho obklopuje, který není schopný nalézt smysl svého života a který nemá žádný cíl. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, každý z nás touží být milován a touží po nesmrtelnosti – touha je stejná, ale její projevy jiné. Jakákoli intelektuální činnost, jakékoli snažení je vlastně projevem lásky."