"Další rozmluva se vede kolem otázky, jestli je totéž ukládat pokutu a být spravedlivě trestán. Sókratův myšlenkový postup se má takto: Když někdo něco např. pálí, musí logicky být něco páleno a když je to páleno silně, je i pálený předmět silně spálen jestliže někdo něco (zlého) udělal, má za to být náležitě potrestán. To je spravedlivé. Ale z předešlých slov vyplynulo, že činit spravedlnost je dobré a tedy spravedlivě trestaný by musel být šťasten. Ano on je šťasten, protože se zbavuje zla ve své duši, a proto kdo si toto zlo v duši drží a nechce se ho zbavit, je nešťastný. A tímto se vracíme zpět ke stavu Archelaovy duše. Také z toho vyplývá, že vlastně nedat tuto pokutu je ještě horší. Povinnost dát tuto pokutu má soudce, avšak ne rétor, z čehož vyplývá, že rétorika NEMÁ vliv na ovlivňování a porovná-vání lidské duše. To ale podle Sókrata platí pouze pro ty, kteří něco nespravedlivě učinili a měli by být potrestáni smrtí a právě rétor má zabránit smrti viníka a zajistit tak nápravu jeho duše.

V tomto momentě (asi v polovině knihy) se naše rozprava dostává do trošku prozaičtějšího tónu. Kallikleovi se asi Sókratův postup vůči Pólovi zdál příliš tvrdý a tak přichází Póla chránit.... Vystoupí tedy s řečí pro Sókrata takřka urážlivou. A totiž, že se s Pólem až do teď soupeřil jen o slovíčka - když chtěl Pólos postupovat jednou metodou, postupoval Sókrates druhou; když začal Pólos s druhou, Sókrates šel první. Každý znalý člověk si podle něj chrání a pochvaluje to „své“. K tomu se mi velmi líbil úryvek: „a tomu dává ze dne část vždy největší, v čem ze všeho, co umí, nejvíc vyniká.“Dále v podstatě nazval Sókrata senilním pošetilcem při své řeči o určení filozofie. Kalliklées je totiž toho názoru, aby se filozofií zabývali pouze a jen mladí lidé - studenti, protože filozofie v jiném věku působí asi jako hračka v rukou starce. Označil staré filozofy za žvatlaly, kteří v okruhu svých žáků něco mumlají, ale nakonec neřeknou nic k věci, rázného, mužného. Sókrates vidí, že před sebou nemá hned tak někoho a tak se hned snaží Kallikléa uklidnit, říká mu, jak si ho váží, jak obdivuje jeho moudrost a že pokud spojí ti dva své myšlenky dohromady, musí z toho vzejít čistá pravda. Sókrates hned po uklidnění situace začíná dále rozvíjet své myšlenky a dotýká se narážky na právo přírody v Kallikléově obranné řeči. Právem přírody myslel, že mocnější by měl brát věci slabší a že silnější by měl vládnout slabším. Zde se sama nabízí otázka, zda Kalliklées myslel pod pojmem mocnější (silnější) i toho lepšího.

Tehdy by rozhodnutí a zákony mocných musely nutně být dobrá a jak říká Sókrates, krásná. Kalliklées považuje za lepší ty zdatnější, větší množstvím a tím i ty rozumnější. Je také potřeba, aby lepší ve svém oboru vládl těm, kteří právě v této branži nepatří mezi hvězdy. Tedy jestliže je někdo silný a dobrý ve věcech obce, jejího uspořádání a složení, měl by jí podle Kallikléa vládnout. Ano, oni jsou sice vládnoucími co se týče obce, ale na druhou stranu jsou ovládání co se týče jejích myslí. "