"Impulsem k rozhovoru o rétorice mezi Sókratem a Faidrem je řeč, kterou Faidros slyšel u řečníka Lysia. Sókratés si touží tuto řeč poslechnout a Faidros, který ji má u sebe mu ji přednese. Tématem Lysiovy řeči o lásce je, že mladý krasavec má být po vůli spíše nemilujícímu než milujícímu. Platón zde použil možná fiktivní, ale zřejmě typický pro-jev rétora své doby.
Na tuto řeč reaguje Sókratés ironickými poznámkami k tématu i formě a je ochoten pronést na stejné téma „řeč jinou, ne horší“ (Phdr. 235, c), protože „má plné srdce“ (Phdr. 235, c) a „vědom si své nevědomosti je jako nádoba naplněn odněkud z cizích zdrojů prostřednictvím sluchu“ (Phdr. 235, d). Sókratés pronáší svou řeč se zahalenou hlavou, aby ji odbyl co nejrychleji a aby se pro stud nepletl. První Sókratova řeč se za-bývá stejně umělým tématem jako řeč Lysiova, je však srozumitelněji vystavěna a formulována. Vzápětí si však uvědomuje, že jeho i dříve přednesená Lysiova řeč je urážkou Eróta a chce pronést svou druhou řeč, kterou by se u Eróta ospravedlnil."