"Zní to divně. Smutek nás formuje. A my přitom chceme prožívat radost! Nechceme být smutní. Chceme být šťastní. Smutek je věc, kterou se dnešní uštvaný a světem zdeptaný člověk snaží zahubit už v zárodku. Je to vidět všude kolem. Ve filmovém světě, který na nás chrlí filmy, jejichž jediným cílem je bavit, bez náznaku myšlenky. Neboť myšlenka nutí člověka, zamýšlet se, a zamyšlenému člověku hrozí smutek víc než komukoliv jinému. V reklamách, které nás přesvědčují, že nejvyšším cílem lidského života je zábava. Se svými blízkými se neloučí na pohřbu, neboť se bojí smutku, a smrt je ochoten vnímat pouze na filmovém plátně.
Ale na druhé straně, navzdory všemu konzumnímu veselí, hrozí dnešnímu člověku deprese víc, než kdykoliv dřív. Jakoby se nám neodžitý smutek nakonec vracel. Polykáme antidepresiva a prášky proti bolesti. Zabíjíme to co naše tělo i duše přirozeně cítí, neumíme komunikovat nejen s druhými, ale ani sami se sebou. Zaháníme signály, jimiž nám tělo i duše sdělují, že je třeba zastavit se a občerstvit, a pak se divíme, že se hroutíme. Neboť, a v tom je právě jedna z příčin tragédie moderního člověka, jsme nepochopili význam smutku a bolesti a neumíme je správně prožít.
Nejspíš jste tu zkušenost udělali taky. Ve vašem životě se udála nějaká ztráta, někdo vás zradil, prožili jste něco bolestného. Vaše přirozená reakce na takovou událost byl smutek. Cítili jste to na těle, i duši. Třásli jste se, neměli jste do ničeho chuť, do očí se vám drali slzy. V zásadě jste se mohli postavit k věci dvojím způsobem. Mohli jste smutek přijmout. Prožít jej, vyplakat se. Možná jste to nemohli udělat hned. Nebyla na to vhodná chvíle, kolem byli lidé, kteří by váš smutek nepochopili, museli jste zrovna na plno fungovat. Ale při nejbližší příležitosti jste si zalezli do samoty, nebo vyhledali společnost někoho blízkého, a dali smutku průchod. Bylo to těžké, bylo to bolestné. Ale když to přešlo, pocítili jste na plno jeho očistnou moc. Jistě, pokud šlo významnou událost, například smrt někoho blízkého, pak ta událost samozřejmě zanechala trvalou stopu. Ale rána už nemokvá. Zůstala zkušenost, vzpomínka, ale vše „toxické“ bylo postupně odplaveno.
A nebo jste smutek odmítli. Tak dlouho jste ho v sobě dusili, až jste ho zdánlivě přestali pociťovat. Jenže smutek je jako odmítnutý milenec. Vrátí se, když ho nejméně potřebujete. Pokud si člověk neodžije svůj smutek včas, těžko se ho pak zbavuje. Navíc, pokud si neodžije nějakou důležitou událost, nebo smutek odmítá trvale, vrátí se mu v podobě deprese. Najednou už ho nepůjde odmítnout. Naopak, ovládne postupně celou lidskou existenci, a člověk, který s ním neumí zacházet, mu snadno propadne."