"Ladislav Fuchs
- (24. září 1923 Praha – 19. srpna 1994 Praha)
- prozaik, autor psychologické prózy
- témata II. světové války a holokaustu
- hodně děl je autobiografických, často skrytě
- mistr masky, jinotajů a náznaků (jako homosexuál donucen tehdejší dobou)
- hlavní téma - odcizení a strach židovských občanů během okupace
Dílo:
- Pan Theodor Mundstock
- Mí černovlasí bartři - sbírka šesti povídek o osudech pěti gymnazistů za druhé světové války
- Myši Natálie Mooshabrové - román se znaky hororového příběhu i fantastické pohádky, příběh na hranici reality a fantazie; příběh chudé vdovy, jejíž syn je kriminálník a dcera prostitutka
Spalovač mrtvol
Literární druh - epika
Literární žánr - novela
Literární forma ¬¬¬- próza
Téma
- Vzorný otec rodiny a zaměstnanec krematoria, který se pod vlivem fašistické ideologie mění v psychopata a vraha svých nejbližších.
Motivy

Časoprostor
- Kompozice: chronologická, poklidný děj, který se zrychlí až na posledních 20 stranách, 15 kapitol
Vypravěč:
- er-forma, nezasahuje dod děje, pouze vypráví, co se děje
Postavy:
Karel Kopfrkingl
- nekuřák a abstinent, který si ze slušnosti maximálně omočí rty, velmi citlivý
- manžel Lakmé, nechá si od ní říkat Romane - sám jí říká, že je to proto: protože jsem romantik a mám rád krásu, drahá.
- pracovník krematoria, později člen a spolupracovník NSDAP
Lakmé
- takto jí říká její muž, vlastním jménem se jmenuje Marie
- židovka
- tichá a nevýrazná
Zina
- dcera Karla (na začátku knihy je jí 16)
- nadaná
Milivoj
- syn (na začátku knihy 14 let)
- terčem posměchu

Willi Reineke
- se svou ženou jsou přáteli Kopfrkinglových
- Člen NSDAP, který dělá nábor nových lidí
- Fanatický nacista
Vypravěcí způsoby
- Hranice mezi realitou a fikcí je záměrně rozostřována a zpochybňována
- odbočky od hlavní dějové linie omezeny na minimum
Typy promluv
- nepřímá řeč, častý výskyt přímé řeči
Jazykové prostředky
- striktně spisovný včetně přímé řeči, časté opakování variací jedné a skoro té samé věty









K večeru, když bylo jídlo hotovo, vybídl pan Kopfrkingl Lakmé, aby si vzala tmavé hedvábné sváteční šaty s bílým krajkovým límečkem, a když si je oblékla, dovedl ji do jídelny, posadil za stůl, přinesl chlebíčky, mandle, kávu a čaj, otevřel rádio a pak si sedl ke stolu i on.
"Slyšíš, nebeská," usmál se něžně, "to, co teď právě hrají, je sbor a bas z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Je to zajímavé. Je to tak dokonale pohřební hudba, a přece se u nás tak málo hraje. Kdo by si ji u nás dal zahrát v síni, měl by pohřeb vskutku vzácný. Paní Strunné kdysi hráli Nedokončenou, slečně Čárské Dvořákovo Largo a slečně Vomáčkové nedávno píseň o Poslední růži Friedricha von Flotowa. Vada je v tom, že hudbu si pro sebe zpravidla nevolí nebožtíci, ale že jim ji vyberou pozůstalí! A ti nevyberou podle vkusu mrtvých, ale podle vkusu svého. "