"Karolína Světlá - Frantina

V románu Frantina krystalizuje tematický základ ještědské prózy ve zvláště vyhraněné podobě. Za její předlohu si Světlá zvolila legendární osobnost žijící v lidovém povědomí jako součást krajového mýtu (zmiňuje se o tom v dovětku díla). Obohatila však toto podání řadou prvků vlastní invence, aby do hrdinky mohla promítnout jak svou ideální představu o ještědském lidu, tak svůj sen o krásném člověku vůbec. V zápiscích a korespondenci nejednou vypráví o prostých lidech z Podještědí, kteří ji upoutali přemýšlivostí a samorostlým rozumováním o životě, o člověku, o Bohu, o vesmírném řádu. V myšlení těchto hloubavců z národnostního pomezí spatřovala pozůstatky dávných českobratrských tradic. Z jejich rodu je i Frantina, „asi potomkyně některé staré rodiny podobojí“. Zároveň je však kreslena jako nedotčená lidská duše, viděná v rousseauovském duchu jako součást přírody a její čistý výtvor. Zde je hlavní zdroj Frantinina rozumového pojetí a výkladu světa, z něhož odvozuje své protesty proti jeho křivdám a nespravedlnosti i touhu po jeho harmonickém uspořádání. Sama od sebe tak dospívá k myšlence o rovnosti a bratrství lidí, k odporu proti všemu bezpráví. Snaží se všemi svými činy uskutečňovat lásku k bližnímu jako nejvyšší, samou přírodou daný mravní příkaz. Jeho důsledné plnění ji vede nejen k ochraně lidu proti pánům, ale nakonec i k nejvyšší osobní oběti: v přesvědčení, „všichni lidé že musí člověku více platit než z nich jediný“, sama trestá smrtí milovaného snoubence, který se kdysi na lidech těžce prohřešil."