"Ota Pavel - Fialový poustevník


Ota Pavel byl dlouho znám jako autor skvělých knih se sportovní tematikou (Syn celerového krále, Pohádka o Raškovi). Autobiograficky laděné sbírky krátkých tragikomických povídek - Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby - vychází v jedné knize pod názvem Fialový poustevník. Zaujímá čistota a prostota jeho vypravěčského jazyka, malebnost citlivě zachyceného prostředí i dobové atmosféry, postavy - především nezapomenutelný tatínek, pan Prošek a bratři.

Kniha obsahuje povídky:

SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ

• Nejdražší ve střední Evropě
• Ve službách Švédska
• Smrt krásných srnců
• Kapři pro wehrmacht
• Jak jsme se střetli s Vlky
• Otázka hmyzu vyřešena
• Králíci s moudrýma očima

JAK JSEM POTKAL RYBY

dětství
• Koncert
• Černá štika
• Moje první ryba
• Souboj o štiky
• Pod šímovic skálou
• Jak jsme s tatínkem servírovali úhořům
• Bílé hřiby
• Můžou tě i zabít
• Dlouhá míle

odvážný mladý muž
• U Prošků po válce
• Malý pstruh
• Dlohý Honza
• S ponorkou na ryby
• Palamidy

návraty
• Pumprdentlich
• Žehlička
• Přijeď, báječně si zachytáš
• Zloděj prutů
• Jak jsme zahynuli na rybách
• Jak jsme nezahynuli na rybách
• Boty Made in Italy
• Zlatí úhoři

Nejznámější povídky:

SMRT KRÁSNÝCH SRNCŮ

Vzpomínka na dětství v okolí hradu Křivoklát, na krásné chvíle před válkou, na strýce Proška a jeho psa Holana. Když začala válka a přišli němci, Otův tatínek a jeho dva bratři, Hugo a Jirka, museli jít do koncentračních táborů kvůli svému židovskému původu. Tatínek odjíždí načerno ke Křivoklátu k Proškovům a snaží se ulovit úhoře. To se mu však nepovede, tak si půjčí od Proška Holana a jde ulovit srnce. Nebezpečná akce se podaří a otec veze domů srnce. Oba bratři se naštěstí z koncentráků vrátí. Ty poslední kusy pořádného masa, které jim maminka před odjezdem připravila, jim prý zachránily život.

ZLATÍ ÚHOŘI

Tatínkovým velkým přáním bylo nachytat jednou tolik úhořů, aby se vyplatilo dát je vyudit k řezníkovi. Ota jel k Proškovům a podařilo se mu jich nachytat 11. Řezník je nakonec přesolil, takže nebyli upotřebeni, což Otu velmi rmoutilo. Ale otec, který nechtěl být nikomu nic dlužen, ještě před smrtí zval Otu na úhoře. 11x. Přesně tolikrát, kolik jich tenkrát pro něj ulovil.

EPILOG

V roce 1964 onemocněl Ota Pavel duševní chorobou. V posledním krátkém ohlédnutí, které uzavírá celou knihu, vzpomíná na dny v nemocnici, jež pro něj byla strašným vězením. Nepíše ve svých vzpomínkách o slávě ani úspěších či pádech - pouze o svojí největší lásce - přírodě a rybách."