"Směšné lásky
Milan Kundera
1963 – 68 Epika

1. Téma

Děj povídek je různý, ale pojítkem je rozběhnutá hra, mystifikace, která se však obrací proti svému původci. Tato uměle navozená situace má většinou základ v šibalství, rozmaru a povznesené náladě, avšak nezamýšlené důsledky rozehrané partie překvapují své strůjce nepříjemně, někdy až skoro tragicky. Zamýšlené činy se vymstí nejen oběti, ale ještě hůře původci. Ovládáním osudu, respektive lidí navzájem, se nejvíce projevuje v milostných vztazích.
Povídkám je společná i kritika mládí, zejména do sebe zahleděných mladíků.
Typický je i rozpor v nahlížení člověka na sebe sama a v tom, jak se lidé jeví svým pozorovatelům.


2. Kompozice

Původně vycházely povídky v letech 1963 – 68 ve třech knihách a jejich počet dosáhl desíti. Pro definitivní znění zařadil autor do souboru 7 povídek, přeskupil pořadí a mírně je přestylizoval.
První sešit obsahoval tři „melancholické anekdoty“ (jak je nazval sám autor): Já truchlivý bůh, Sestřičko mých sestřiček, Nikdo se nebude smát. V dalších knihách Směšných lásek pak přibyly např. povídky: Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Dr. Havel po dvaceti letech, Eduard a Bůh.

3. Jazyk

Vyprávění o převážně intelektuálních hrdinech (lékaři, učitelé …) je vedeno v osobní ich-formě, v neosobní er-formě, která umožňuje chladný záznam událostí i v osobní er-formě, kdy je zdůrazněna role rámcového vypravěče.

4. Žánr

Sbírka povídek. Různé vyprávěcí metody jsou dány různými daty vzniku povídek.


5. Celkový smysl

Autor vyjadřuje skepsi nad ovládáním osudu, nad předem stanovenou budoucností a pocitem, že lze ovládat život druhých podle egoistických záměrů.
Kundera v povídkách nalezl způsob, jak prostřednictvím postav komplexně vyjádřit své názory na společnost."

Důležité informace jsou zvýrazněny tučně.