"Úvod

Seminární práce se zabývá rolí hospodářské vzdálenosti a jejím vlivem na ekonomický rozvoj, životní úroveň obyvatel a lokalizaci průmyslových aktivit. V důsledku koncentrace ekonomických aktivit do několika málo oblastí v rámci státu dochází ke vzniku takzvaných „vedoucí“ a „zaostalých“ oblastí, o kterých je část druhá. Ekonomické a sociální disparity mezi těmito oblastmi jsou různé v závislosti na vyspělosti státu. O způsobech snižování těchto disparit je část třetí. Předposlední část pojednává o rozdílech a podobnostech v rozvoji dnešních vyspělých zemí
a rozvojových států. V poslední části je uveden vliv globalizace na změnu lokalizace průmyslových aktivit.
Lokalizační faktory

Lokalizace průmyslu, ve světě neprobíhá rovnoměrně, ale na základě působení mnoha propojených faktorů. Z věcného hlediska se dají tyto faktory rozdělit na:

a) Přírodní faktory – povrch, klima, voda, suroviny
b) Ekonomicko-technické faktory – cena, energie, kapitál, pracovní síla, trh, doprava, infrastruktura, aglomerace, informace, formy společenské organizace,
c) Společensko-politické faktory – daňové úlevy
d) Environmentální faktory

Tyto faktory jsou různé a mají rozdílnou váhu u jednotlivých odvětví průmyslu. Například hutnictví a dřevozpracující průmysl jsou silně vázání na výskyt surovin, zatímco u lehkého spotřebního průmyslu rozhoduje kvalita a kvantita pracovních sil
a faktor spotřeby.
Cílem vybrání vhodné lokality je pak minimalizace variabilních nákladů
a maximalizace zisku.

Jednu z prvních lokalizačních teorií ve vztahu k průmyslu se uvedl A. Weber, který se zaměřil na optimální lokalizaci těžkého průmyslu v závislosti zejména na nerostných surovinách. Jako tři hlavní faktory uvádí náklady na dopravu, náklady na pracovní sílu a výhody aglomerizace. Další lokalizační teorie A. Losche přidává také trh, který se stává hlavním lokalizačním faktorem.
Vedoucí a zaostalé oblasti

Výsledkem působení lokalizačních faktorů je koncentrace hospodářské činnosti do míst, ve kterých jsou podmínky nejoptimálnější. Dochází tak
k diferenciaci území i v rámci státu. Tyto oblasti bývají nazývány jako „vedoucí“ oblasti (leading areas) a vyznačují se vysokou hustotou ekonomické aktivity na relativně malém území a vysokým podílem na národním hrubém domácím produktu (dále HDP). Například Paříž zabírající jen 2 % území Francie má podíl na HDP 28 %. Praha se rozkládá na 0,6 % území České republiky, ale její podíl na HDP je 25 %
Opakem „vedoucích“ oblastí jsou „zaostalé“ oblasti (lagging areas), jejíž ekonomická aktivita v rámci státu je nízká.

Znaky definující „zaostalé“ oblasti se liší ve vyspělých zemích a v zemích rozvojových, a také stát od státu. Mezi tyto faktory se řadí například vysoká míra chudoby, nízká hospodářská produktivita, nízké příjmy na osobu, vysoká míra nezaměstnanosti či stagnující ekonomický růst. Dále bývají zaostalé oblasti domovem kmenových, etnických, náboženských či jazykových menšin. Zatímco ve vyspělých zemích jsou definovány jako místa s horšími pracovními podmínkami, než jsou ve „vedoucích“ oblastech bez rozdílu v životní úrovni obyvatel, v rozvojových zemích je kritériem uspokojení základních potřeb, jako je kanalizace, elektřina či vzdělání, což sebou přináší také velké rozdíly v životní úrovni obyvatel mezi zaostalými a vedoucími oblastmi. Zvolená kritéria tak závisí na úrovni rozvoje státu
a na jeho politickém uspořádání."

Zpracováno jako seminární práce pro předmět Geografie průmyslu – seminář na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Ostravské univerzity.
Součástí práce jsou mapy o rozsahu cca 2 stran.