1.

Životopis

2.	Štreit dokumentarista

3.	Roviny fotografií

3.1	Fixace momentu

3.2	Odkrývání pravdy

3.3	Katarze a obohacování

4.	Tvůrčí proces

4.1	První impuls

4.2	Časové období a empatie

4.3

Forma

5.

Závěr

„Odkrývání pravdy
Jak je možné, že fotografie zemědělce při krmení krávy není divákovi lhostejná? Domnívám se, že je to pravdivostí. V každém Štreitově snímku se kus pravdy odkrývá, vidíme ji z různých stran a tato mozaika (byť sestavená ze záběrů „pouhých“ prostých lidí) nám dává zajímavý obraz lidstva jako celku. Divák, ať už chce nebo nechce, je součástí tohoto celku; má podobné vlastnosti, prožívá podobné emoce, udržuje podobné vztahy, pohybuje se v podobném prostředí – právě zde vidím klíč k ne-lhostejnosti. To je to, co v divákovi probouzí pocit souznění, soucítění a pochopení, pocit vlastní účasti a zároveň trochu provokace a mrazení.
Je velkým uměním nalézt a ukázat pravdu, zvlášť v tak krátkém okamžiku, jímž fotografie bezpochyby je. Chce to jistě vytrvalost, trpělivost, velkou dávku pokory a snahy porozumět. Výsledkem pak jsou obrazy, které „skrze pohled diváka si razí cestu dál do hlubších vrstev jeho bytí. Rezonují, inspirují, napovídají, zanechávají stopy a výzvy.“4)
Jsme zvyklí vidět v umění pravdu závažnou, téměř až tíživou a znepokojující; ve Štreitových pracích je to pravda podaná s lehkostí a humorem, využívající momentu překvapení a jakési nepatřičnosti. Myslím, že to do velké míry souvisí s pozitivním pohledem na svět, se smířením se s jeho nedostatky a s určitým nadhledem. Autor „dovede uvidět překvapující světlo právě na pozadí stínů a vrásek, dovede přečíst a předat signál naděje tam, kde povrchní vidění vnímá jen bezútěšnost a prázdnotu, dovede vyvolat úsměv nebo i smích v motivu či situaci, kde bychom to nejméně čekali.“4) Snad nejlépe to dokumentuje kniha Jindřicha Štreita Síla paměti.

Katarze a obohacování
Antonín Dufek v jednom ze svých textů ke Štreitově výstavě naznačuje, že autorovy fotografie mohou vést až k určité katarzi. Souhlasím s tímto názorem; pokud se diváka obraz osobně dotýká a, jak jsme si řekli v předchozím odstavci, se s ním do určité míry ztotožňuje, potom jeho myšlení staví na zkušenosti. Fotografie tedy oživuje vzpomínky, přivádí pozorovatele znovu do prožívání určité emoce nebo stavu, nutí jej spatřovat vlastní problémy a myšlenky. Nastartuje přemýšlení a může pomoci najít řešení nebo smíření díky jinému úhlu pohledu.
Štreit dokumentuje skutečnost, na svých snímcích ji ale neposuzuje, jen ji předkládá jako možnost k diskusi. Fotografie diváka nenutí zaujmout k této skutečnosti stanovisko, nicméně ho dráždí právě tím „pouhým“ konstatováním a nakonec divák stejně dospívá k určitému názoru. Pokud se pozorovatel dostává až do fáze, kdy zaujímá stanovisko, potom musel projít procesem hodnocení a rozhodování, ovšem bez „nápovědy“ – další moment, který si cením na Štreitových fotografiích.“