"V okamžiku, kdy uděluje milost Griněvovi a Máše připoutává si je (spolu s čtenáři) jistým způsobem na svou stranu.
Za formu tohoto díla jsou voleny rodinné zápisky, kde jsou ústy hlavního hrdiny šlechtice Petra Andrejeviče Griněva vylíčeny události 70. let 18. st. Jsou zde zřetelně naznačeny historické pohnutky povstání – touha kozáků po svobodě,…To vše je podpořeno skutečností, že se k povstalcům spontánně přidaly další sorty lidí z nižších vrstev. I když Puškin neschvaluje povstání – povstalce nazývá lotry a zloději - lze vycítit, že není zcela přesvědčen na čí straně je vina.
Griněv a jeho rodina jsou příslušníci podobné vrstvy jako sám Puškin-venkovská šlechta, která ještě dodržuje staré mravy.
Griněv sám je představitel nezkušeného mladíka, který se ocitá v „zapadákově“. Poprvé je zde vystaven nebezpečí a poprvé se zde zamiluje.
Jeho vyvolenou je Marja Ivanovna Mironová, dcera jeho kapitána. Ta se do Griněva „tiše a pokojně“ zamiluje. Jejich láska však netvoří základní osu příběhu,je to jen jeden z rysů charakterizujících hrdiny. Přitom v ději není láska chápána jako láska, ale spíše jako věrnost.
Kapitán a jeho žena Vasila Jegorovna jsou ukázkovým příkladem prostých lidí. Opět nejsou nijak zidealizováni. Je nám ukázána krutost kapitána, když chce mučit zatčeného Baškirice. O mučení se v tomto díle však skoro nemluví. Je pouze zmíněno ironickou sekvencí o zjemnění mravů . Poukazuje se na „blahodárné nařízení“, které zakazovalo mučení . Když má však dojít na mučení zatčeného, nikdo se nediví. Tato scéna působí velmi silně. Navíc z ní vítězně vychází Baškiric. Ani žena kapitána zde není vykreslena v růžových barvách. Umírá sice statečně, ale není kladným hrdinou .
Velmi barvitě vykresleným hrdinou je i starý sluha Savelič. Je to oddaný sluha. To znamená, že je automaticky proti povstalcům. Je však jasné, že je to hlavně z důvodů absolutní oddanosti pánovi. Nežije vlastně svůj vlastní život, pouze se plně soustředí na službu rodině Griněvů.
Nejzápornější postavou je bezesporu Švabrin. Je to vlastně jakýsi protipól Griněva. Je to bezzásadový a prohnaný šlechtic, který se nebojí využít jakýchkoliv prostředků, aby dosáhl svého.
Všichni hrdinové jednají tak, jak by jednali skuteční lidé v daných podmínkách.
Velkým plusem celého díla je i jistá demytizace Kavkazu, který byl tradičně chápán jako romantické místo.

Mírně nepochopitelně působí až závěr knihy. Máša přijíždí prosit o Griněvovu milost k carevně Kateřině II. Ta nejen, že jí vyhoví, ještě jí zahrne bohatstvím. To vše působí velmi nerealisticky. Tady si však musíme uvědomit dobu, ve které bylo toto dílo psáno. Je proto možno brát tento konec jako jistý ústupek tehdejší cenzuře. Puškinova próza je velmi jemná, přesto mu však nebrání vyslovit své myšlenky do důsledku. Proto využívá mnoho prostředků, aby alespoň v narážkách mohl vyslovit to, co kvůli cenzuře nebylo možno říci přímo."