"Baudelairovy Květy zla vyšly sice v knižním vydání souborně teprve roku 1857, vznikaly však ve skutečnosti ve značném časovém rozmezí. Jejich největší část byla napsána v letech 1840 – 1850, některé z nich vycházely časopisecky již od roku 1845. Květy zla jsou rozsáhlou básnickou sbírkou, mající šest oddílů, z nichž nejrozsáhlejší je oddíl první – Spleen a ideál. Sbírka začíná předmluvou. Kniha se stala předmětem chvály i horlivých polemik i největších spisovatelů své doby. Sbírka se ocitá na hranici mezi romantismem a symbolismem. Hlavní idea – člověk nemůže dosáhnout štěstí. Z toho plyne bolest, zklamání, rozčarování. Ukazuje svět tak, jak ho vidí. Bolest je o to silnější, oč se vzpomínce, snu objevuje více štěstí. Sbírka vyjadřuje rozpolcenost básníka mezi zlem a potěšením, splínem a ideálem. Jedinou možností, jak uniknout ze zajetí nudy, bolesti, je nalézt krásu v oblasti zla. Baudelaire je i v erotice rozdvojený, ženy zbožňuje i proklíná. Podle něj krása a láska v tomto světě přetvářky, koupené lásky prostě nemůže existovat.

I. oddíl – SPLEEN A IDEÁL
Albatros – básník se srovnává s albatrosem a ukazuje na něm, jak ve svém prostředí – na obloze, v nekonečném prostoru se cítí dobře, ale když se dostane na zem, do skutečného světa, žije se mu těžko, je zklamaný.
Hymna na Krásu – báseň, kde vyzvedává ženu. Je mu jedno, zda přichází od ďábla, či od boha, hlavně že činí svět krásnějším.
Touha po nicotě – básník již netouží po ničem a ví, že jedinou jistotou mu je smrt, čas prostě nelze zastavit.
Modlitba pohanova – modlitba člověka, jehož jedinou bohyní je rozkoš, opěvuje ji.
Mršina – jedna z nejznámějších básní sbírky. Básník a jeho milenka narazí po cestě na rozkládající se mršinu, kterou hýbou červi. Připomíná, že jednou i ona, jeho milenka přes věškerou svou krásu takhle skončí. V hrobě ji budou hryzat červi.
Nepřítel – báseň vyjadřuje básníkovu obavu, že s odcházejícím mládím, které bylo trpké už nyní, ve stáří nenalezne žádnou další radost a jen ten čas se nedá zastavit!!
Ona celá – básníka pokouší Ďas a chce odpověď, co je na ženě nejkrásnější. Básník odpovídá, že právě ten soulad, který v těle ženy vládne je nejkrásnější.
Ty, ženo nečistá – básník proklíná ženu, pokládá ji za strůjce všech hříchů a neřestí.
Jedné kreolské dámě – tady zase básník krásu žen obdivuje.

2. oddíl PAŘÍŽSKÉ OBRAZY – to je oddíl, který byl do sbírky zařazen až při druhém vydání a týká se městského života.
Slunce – podává obraz toho, jak působí slunce na siluetu města a na lidi ve městě vůbec. Vyzvedává jeho léčebné účinky na tělo i na duši.
Stařenky – jedna z básní věnovaných Victoru Hugovi. Ukazuje, jak žijí staré žebračky. Jak jsou shrbené, nikdo o ně nestojí a nikdo neví, co s nimi hned zítra bude. Připomíná, že i ony byly kdysi mladé a krásné a teď se jim smrt stále více přibližuje."