" René Depestre se narodil roku 1926 na Haiti. Podílel se na založení časopisu La Ruche, jehož zvláštní číslo, které bylo vydáno při příležitosti návštěvy Andrého Bretona v Port – au – Prince, bylo zakázáno tehdejším diktátorem Olič Leskotem. Depestre byl uvězněn. Díky roli, kterou pak po propuštění sehrál v lidovém hnutí, byl diktátor sesazen. Moci se ale ujala vojenská junta.
A tak odešel mladý básník do exilu. Nejdříve žil ve Francii a po několika kratších pobytech v řadě zemí, včetně ročního pobytu v Československu v padesátých letech, prožil dvacet let na Kubě. V roce 1978 se vrátil do Francie a pracoval jako atašé při UNESCO. S tím ale v roce 1986 přestal a usadil se v jihofrancouzském městečku Lézignan – Corbieres nedaleko Narbonne. Od té doby se také věnuje výhradně literatuře.
René Depestre je autorem řady knih pozie. Svou první sbírku publikoval už v devatenácti letech. Napsal ale také několik esejistických děl. Do francouzštiny přeložil významná díla kubánské literatury, hlavně pak knihy Nicoláse Guilléna. S přibývajícími roky se začal soustředit na psaní beletrie. Vydal několik románů a souborů povídek. V roce 1988 obdržel za román Hadriana ve všech mých snech cenu Renaudot.
Českým čtenářům se poprvé představil v roce 2001, když u nás vyšla povídková kniha Chvalozpěv na ženu – zahradu.
Děj románu Jako o závod se odehrává ve smyšlené Velké zachariovské zemi, kde vládne NÚPED, což je Národní úřad pro elektrifikaci duší v čele s Velkým elektrifikátorem, doživotním prezidentem Zoocratem Zachariem a stejně zrůdným ministrem Barbotogem. Jako hlavní postavu si Depestre stvořil rebela, idealistu a zoufalce v jedné osobě, bývalého ministra Henriho Postela. Postel, který je obětí režimu a „poslední žijící protivník“, má po tragické události, kdy mu NÚPED vyvraždil celou rodinu, dovoleno vést krámek v Tete-Boeuf. Po pěti letech nezáživného života provinčního prodavače se Postel rozhodne, že ze země uteče. Zorganizuje podrobný plán, ale v poslední chvíli hodí celou akci za hlavu. Zjistí totiž, že se má po dlouhé době konat tradiční slavnost zdolání namaštěného stěžně. Postel, pán v letech, který dnes už není žádný atlet, se rozhodne využít této výzvy. Není zase ale tak bláhový, aby si myslel, že jediným skutkem pomůže ve všech směrech trýzněné vlasti. Ani si nedělá naděje, že posune dějiny trochu blíž chvílím svobody. Jde o věc vlastní ctižádosti, jakýsi symbolický čin, který snad otevře ostatním oči. A skutečně nakonec půjde o záležitost „celonárodního významu“."