"Rámcem a hlavním podnětem této sbírky byla válka. Hrubínovy verše, do nichž pateticky zasahovaly historické ozvěny doby a prostupovaly se s básníkovým vnitřně prožívaným my- šlenkovým zápasem a s lyrickým steskem za přetrženým časem štěstí, poklidu a krásy, byly během války v podstatě také napsány.
Jobova noc nebyla báseň příležitostná. Hned na počátek skladby, od prvního zpěvu, je umístěn spor s básníkem, jehož jméno je Job. Žije ve staré zemi, je sám a je churavý. Básní z ran, jimiž trpí a zpívá v pokoření a v nepřízni staré země.
Výslovně se tvrdí, že nejde o postavu biblickou, nýbrž o protiklad toho, co bývá vyjadřo- váno slovem "boj". Jobovou nemocí je "zbabělá nečinnost sama, nerozhodnost a váhavost, otráveného nenadšení", subjektivismus a pasivita osamoceného, jenž se stává pouhým mechanickým nástrojem poezie. Také se však výslovně uvádí, že tento Job je bez "srdce, něhy, lásky, zášti" prokletých básníků. Aby svůj rozhovor uvedl ještě dále, přivdává Hrubín též Lelia, typického básníka prokletého. Vztah k "prokletým básníkům" a své pojetí úkolu poezie, jež právě s prokletými básníky spojoval, tedy Hrubín nezjednodušoval. Zatímco básníka Joba odmítal, pokud byl výrazem slabosti a izolovanosti, měl prokleté básníky rád a obhajoval je, neboť mu byli blízcí vzdorem a volností a krásou, které dosahovali.
Nad sporem o poezii a z víru světového dění se konečně v Hrubínově básni vynořuje obraz Čech a nad úzkostí se zvedá hymnus na rodnou zemi, dovolávající se ozvěny staré romantické vlastenecké písně:
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný ....."