"Jobova noc
Hrubín František
Výrazným talentem, který vstoupil do poezie v třicátých letech byl František Hrubín. Ve druhé polovině okupace se rodí jeho protifašistické sbírky, vydané po válce. Hrubín, zasažený válečnými událostmi, napsal svou Jobovu noc, do které zakomponoval obraz Čech jako těžce zkoušené, ale vítězné země.
Jobova noc je osobitou skladbou, která vznikala od sklonku třicátých let a která promlouvá o vnitřním zápasu a o dramatu básníka a převratné doby.
Hned na počátek skladby, do prvního zpěvu, je umístěn spor s básníkem, jehož jméno je Job. Žije ve staré zemi sám a nemocný. Jeho básně tryskají z ran, jimiž trpí, a zpívá v pokoření a v nepřízni staré země. Hrubín nalezl originální způsob, jak s tímto Jobem, do něhož vložil i kousek sebe samého, vést svůj dialog. Job nepředstavuje postavu biblickou, nýbrž o protiklad toho, co bývá vyjadřováno slovem boj. Jobovou nemocí je zbabělá nečinnost sama, nerozhodnost a váhavost, otrávené nenadšení. Také se výslovně uvádí, že Job je bez srdce, něhy , lásky, záště prokletých básníků. S Jobem vede Hrubín spor o podstatu poezie, aby mohl obhájit slávu magické síly básnického slova a metafory a aby mohl odmítnout poezii, který by byla pouhým planým hlasem marnosti. Zápas o poslání poezie přitom řeší na pozadí zápasu „staré“ a „nové“ země, který současně probíhá a z něhož se rodí země živá a nová, kde báseň už nebude zbytečná. Aby svůj rozhovor dovedl ještě dále, přivolává Hrubín na pomoc další básníky. Především Paula Verlaina, typického prokletého básníka. Nad Verlainovými verši, si Hrubín za války nejvíce uvědomoval podstatu zázraku, kterému se říká poezie, tj. schopnosti slov rozeznít vzrušující pocity něčeho zvláštního a výjimečného. Proto vložil Hrubín Jobovi do úst své tři překlady Verlaina, aby ukázal svůdnost krásy a melodie. Vzápětí mu je však bere, aby ukázal, že tomuto nemocnému člověku Verlainova krása nepatří. Joba, pokud byl projevem slabosti a izolovanosti, tedy odmítá, zatímco prokleté básníky má rád a obhajuje je.
Nad sporem o poezii a z víru světového dění se konečně v Hrubínově básni objevuje obraz Čech a nad úzkostí se zvedá hymnus na rodnou zemi, dovolávající se ozvěny staré romantické vlastenecké písně:
…Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že oprýsklai barvy tvé
až po tmu hrobů. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný…
A ještě v další strofě:
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Opánku tvrdě uchozený,
v úvozu nebes pohozený,
tys nebyl ztracen poprvé!
Kolikrát vlast, když tma ji štvala,
řemínky řek si rozvázala
a bosa šlápla do krve!…
Zároveň s prokletím staré země, jež znamená smrt a jež teď sama umírá, se nese zpěv o nové zemi. Posledním básníkem, objevujícím se přitom v Jobově noci, je Josef Hora, jeden z těch, k nimž se Hrubín nejtěsněji přimykal i jako spisovatel."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ