"Jako malá jsem měla ráda Hrubínův Špalíček pohádek, dokonce jsme se některé z nich učili ve školce zpaměti. Od malička jsem však autora měla zafixovaného jako někoho, kdo píše hezké verše pro nejmenší a vůbec mě nenapadlo, že má „v šuplíku“ i něco pro dospělé čtenáře.
Je pravda, že tato knížečka je od té dětské velice odlišná a nepoznala bych, že je obě napsal ten samý autor. Musím však konstatovat, že mají jednu věc společnou: zaujaly mě a některé verše jsou pořád velice snadno zapamatovatelné.
Ze všech veršů vychází dobře najevo pocity, který Hrubín při psaní prožíval. Motivy lásky, smrti a přírody se objevují velice často. Dá se říct, že v celé Romanci rozebírá události, které ho značně zasáhly: láska a smrt milovaných. Jeho pocity milování se zdají čisté a neposkvrněné. K Terině – dívce z pouti, cítí náklonnost a je smutný, když musí odjet a její smrt ho značně zasáhne. Láska k dědečkovi je umocněná tím, že se o něj stará, obléká ho, chodí s ním ven a je mu líto, když ho neoslovuje jeho jménem, přestože chápe proč. V básních se tyto dva motivy prolínají do jedné roviny bez nějakého rušivého efektu, verše jsou v dokonalé harmonii, i když každý pojednává o něčem jiném. Nejvíce si mě získala tato báseň:

Noc na dnešek (z 27.na 28. srpna 1930)


Při blikavé petrolejce
jsem dopisoval psaní spolužákovi,
když dědeček vykřikl jako z hrobu:
„Pusťte mě ven! Otevřete!“ A užuž padal
z postele."