"Román Ohěň je spíše souborem několika malých povídek, z nichž nejukrutnější je asi právě Oheň. Povídky nemají žádného hlavního hrdinu, a vyprávějí o strastech obyčejných francouzských vojáků v první světové válce. Je zde vidět velký rozdíl mezi všeobecným a reálným pohledem na válku. Vojáci vidí válku jako něco odporného a nesmyslného, jako rozmar vyšších vrstev, jako nesmyslné zabíjení. Ve městech daleko od front naopak berou válku jako něco samozřejmého, být na frontě znamená velké vlastenectví, zabíjení je něco naprosto normálního. Vojáky to všechno štve, ale vědí že s tím nic nenadělají. Nejvíce je štvou ulejváci, kteří si vymyslí x důvodů, proč na frontu nemůžou. Na frontu nejdou, dostanou se do kanceláří a podobně, a pak všude roztrubují, jaká je válka dřina.Obyčejní vojáci se vůbec nechtějí zabíjet, když se někdy omylem vplíží do nepřátelského zákopu, většinou na ně Němečtí vojáci jen volají “kamarad” a nevraždí se. V jedné kapitole dokonce pomůžou jednomu francouzovi dostat se do německého pásma za svou manželkou. Jindy ale zase zneužijí bílé války jako symbolu příměří a pak nic nečekající francouze postřílí. Mnoho situací je zde popisováno jako v Remarquově Západní frontě (jak někomu utrhl granát záda, nebo jak z mrtvou lezly vnitřnosti apod.). Nejhorší je asi jedna z posledních povídek, právě povídka Oheň. Je o velkém útoku, kdy sice postoupí francouzi o několik německých příkopů vpřed, ale velmi je zde zdůrazňováno, za jakou cenu. Poslední povídka, Úsvit, vypráví o tom, jak musela jít četa o které se vypráví v celé povídce jít kopat zákop. Uprostřed práce je začnou odstřelovat, a navíc narazí na pramen. Musí se dát cca půlmetrovým rozbahněným zákopem na cestu zpět. Když se dostanou k prvním zákopům, vidí jak vojáci vylézají a prchají, protože se voda nasákla už až sem, a zákopy se začínají hroutit… Ráno, když se proberou, vidí jen spoušť. Je zde snad nejdetailněji z celé knihy popisován stav bojiště po boji. Vše ještě znásobila voda v zákopech. Kdo z nich nevylezl včas, už se po kluzkých stěnách nevyškrábal, zablácené oblečení (až 50kg těžké) je táhlo k zemi, a utopili se. Většina děr od granátů je taky zatopená a všude plavou jen mrtvoly. Vojáci vycházejí ze svých úkrytů, a prozkoumávají tuto spoušť. O jednu hromadu hlíny vidí kolmo opřeného sedícího vojáka. Když přijdou blíž, zjistí, že je to troska těla, zlomeného v pase a opřeného o tu hromadu břichem. Sledují tu spoušť, odpočívají v nezatopených dírách, Němec vedle Francouze, a společně nadávají na válku, i když si nerozumí, ví že ti druhý mluví o tom samém co oni. V této kapitole je nejvíce zdůrazňována nesmyslnost války."