“Autor se nám sice snaží dát najevo, že rodičovství je dřina, když otec usíná dobit dítětem, ale je patrné, že radost z rodičovství převládá, místy vyznívá až pateticky a kýčovitě: „ My nevyjednáváme- jen stále níže v slastnou dřímotu / se propadáme přituleni jako tuleni a sobi k sobě…“ ( Venkov spí ) Zobrazení syna Maxe je často doprovázeno andělskou symbolikou, což podporuje Pížlovu snahu o čistou a jásavou poezii: „ Tys´ jako anděl tehdy krásný byl. / Čas volněji se odehrával, / nebo se zastavil: // světlo ti probleskuje vlasy / na bobku sedíš u terasy / neseš šneka / povalí tě pes / vzhlédneš ulekaně, když větrem jako řeka zazní les“. ( Letadlo ),,…Můj sladký hoch je anděl bařtipán...“ ( Hoch )
Ale můžeme snad autorovi vyčítat jeho sentimentalitu a něžnost? Vždyť to asi k rodičovství patří. Občas máme dojem, že té sladkosti, idylky a lásky je už trochu moc. Dokonce i v místech, kde se básník- otec hněvá na svého potomka cítíme více láskyplného dojetí než otcovské výchovy:„ Maxi, to se nemůžeš ozvat, dyž táta volá?/ Padej domů, di, a víckrát nebudu to vopakovat. / Když kluk pak s brekem pochoduje, líto je mi: / Víckrát nerozlítím líci… ( My rodičové II )
Celá sbírka sálá láskou, teplem a bezpečím domova. Z básní je cítit, že domov je pro autora jakousi bublinou, která je uzavřena před okolním světem a čas v ní je zpomalen:,, …Mezi zdmi znovu zpomalí se čas. / Budeme doma celý den / - svět bude obkličovat nás.“ ( Předehra )
Autor má velmi rozvinutou schopnost se zastavit, podívat se kolem sebe a užít si radosti okamžiku. Někdy jeho pozastavení, v básních si často můžeme povšimnout zpomalení času, hraničí až s jakousi meditativní chvilkou, kdy se člověk cítí naprosto splynut s okolním světem. Možná díky sounáležitosti s rodinou a přírodou si umí podmanit sílu okamžiku: „terasa / kočka / Konev / v níž voda na zalévání se hřeje / Čas stojí // To vše nyní mé je.“( Nyní )"