"Jean de la Fontaine: Bajky
Sojka v pavím peří

Páv se jednoho dne svlékal a viděla ho sojka. Přiletěla a oblékla si jeho šat. Vešla mezi pávi, šťastná, že je jako oni. Ti ji však poznali. Smáli se jí a pak ji vyhodili. Hrubě, jako sojku. Odešla proto ke svým, k sojkám. Ale tam ji vyhodili také, že je jako páv.

Myslím, že takových lidí je mnoho. Chlubí se cizím majetkem, cizím peřím.

Zajíc a želva

Byl jeden zajíc, který uměl hrozně rychle běhat. Běhal nejrychleji ze všech, a proto, když se potkal s želvou, souhlasil s jejím návrhem: utká se s ní v běhu. Už byli oba na startu a vyběhli. Zajíc želvě ihned utekl, ale když byl asi v půlce cesty, zastavil. Řekl si, že si zdřímne, stejně jej želva nepředběhne. To ale neměl dělat. Zatímco on si spal v trávě, želva už se přiblížila k cíli. Nakonec závod vyhrála a zajíc prohrál.

Lišák a hrozny

Byl podzim a hrozny sladce zrály. Lišák si vykračoval cestou přes vinice a najednou dostal chuť na hrozny. Pokoušel se, ale hrozny byly moc vysoko. Řekl si proto, že jsou zelené a kyselé.

Lepší je říct si, že jsou kyselé, než se trápit. Z této bajky by si měli mnozí lidé udělat ponaučení."