"Člověk z půdy
Suchý Jiří
Motto: „Tuto hru připisujeme všem mladým umělcům,
kteří v domnění, že objevují nové,
vracejí se do let dvacátých.
Přejeme jim, aby raději v domnění,
že se vracejí do let dvacátých,
objevovali nové!“
Člověk z půdy byl první premiérou divadla Semafor. Poprvé byla hra uvedena 30. 10. 1959, dosáhla 230 repríz a písničky z této hudební komedie se na deskách okamžitě šířily celou republikou, stejně jako věhlas autorů - hudby Jiřího Šlitra a textu Jiřího Suchého.
Hlavní postavy: Petr a Martina, Antonín Sommer, Hedvika, Malý lord, Přemysl, Nezamysl, Výmysl, Nesmysl. (revuální boys)
V roli Petra se na premiéře představil Karel Brožek, Martinu hrála Pavlína Filipovská, v roli Antonína Sommera se postupně vystřídali Miroslav Horníček, Miloš Kopecký a František Filipovský, Hedviku hrála Renata Tůmová, Malého lorda Jiří Suchý, jako revuální boys začínali Waldemar matuška, Rostislav Černý, Karel Štědrý, Václav Štekl.
Hlavní osu hry tvoří příběh dvojice mladých lidí - Petra a Martiny. Představují prototyp moderní mládeže. Na rande se často uchylují do starého tajemného domu. Při jedné schůzce je náhle překvapí podivný muž.
„Pět let odtud vyhazuju milence a vy půjdete taky! Marš! Počkat, nikam nechodit! (s patosem): Hedvábné kravaty nebes/Vetkané ocelovými prsty/Do pozlaceného brevíře.../Není to k nevíře?/Víte kdo to napsal?
- Nevíme
- No přece - Antonín - no - Antonín So-...
- ....va?
- Antonín Sommer!!!!“
Je to podivínský spisovatel, žijící v tomto domě na půdě. Rozhodne se, že jim ukáže svůj svět a odvede je na půdu, kde píše svá díla. Je to v podstatě muzeum surrealistických rekvizit - nacházíme zde sádrovou utrženou paži, klec a v ní botu...Chce jim přečíst kus svého posledního románu - Robinsona Crusoe.
- Robinson Crusoe?
- Ano, můj poslední román.
- Ale to přece napsal Daniel Defoe?
- A kdo to je?
- Taky spisovatel.
- Hrom aby do toho praštil!
Antonín Sommer je zkrátka podivínský spisovatel, který píše díla, která jsou už napsaná. Vysvětluje to tím, že žádné z těchto děl nezná a nikdy nečetl, protože neumí číst, umí pouze psát. A tak mezi jeho „skvosty“ patří díla jako Stařec a moře, Tři muži ve člunu, V zámku a v podzámčí. Milence si nahoru pozval proto, aby je napsal do svého románu Bílá nemoc. Na scénu vchází nová postava - je to Hedvika, hrdinka Sommerovy Bílé nemoci. „Je to hlavní postava mého románu. je to dívka, která svým tělem stojí na Zemi, ale vědomí své existence - svou duši - má na Měsíci.“ Objevuje se i další oživlá postava, tenkráte z jiné knihy, Malý lord. Snaží se kdekoli najít svou knihu, aby ji mohl zničit. Mezitím, co se Malý lord přetahuje se Sommerem o knihu, prchají Petr s Martinou po žebříku dolů, pryč z půdy. V přízemí se „hraje divadlo“ (je zde tedy využíván efekt divadla na divadle). Plánují si společnou budoucnost, svatební cestu, potomky. Přichází pro ně Malý lord:
- Máte jít nahoru!
- Co tam?
- Chce vás napsat do blbýho románu, tak jestli máte zájem...
- Petře, já bych hrozně ráda, aby nás napsal.
Sommer tedy začíná realizovat svou Bílou nemoc. Chová se jako režisér na jevišti, při „psaní“ staví herce a řídí jejich pohyb. Petra i Martinu naprosto zatahuje do děje, sami už nerozlišují, co je fikce a co je realita. Dvojice milenců má navštívit Hedviku v nemocnici. Uzdravit by ji měla láska. Dochází k „variaci textappealu“, Martině je v zájmu zachránění Hedviky odebrána její duše, ocitá se mimo sebe, na Měsíci. Petr za ni chvíli bojuje, pak je ale okouzlen a zamiluje se do Hedviky. Do děje naštěstí zasahuje opět Malý lord, pronikne na scénu, přitočí se k psacímu stroji a vytrhává a ničí právě popsanou stránku. Tím rozbíjí Sommerovu fikci a svět se vrací do reality. Hedvika na oplátku vrací Malému lordovi jeho knihu - je tedy také vysvobozen. Sommer se bojí pomsty, a tak slibuje, že se změní. Přiznává:
Já, Tonda Sommer, spisovatel český, v nezřízené touze po originalitě jsem předstíral, že nedovedu číst. A teď přicházím mezi vás abych spolu s vámi lokal plnými doušky v lokále života.
Naposledy se chce vrátit nahoru a uklidit nepořádek. Malý lord mu ale nedůvěřuje, a tak za ním odtahuje půdní žebřík. Podivínský spisovatel tak navždy zůstane zavřený na své půdě.
Pane Sommer adie/Zůstane to mezi námi/Že ten život mezi trámy/Se vám špatně nežije/Leč náš názor jiný je/Nám se půda vždycky zdála/Jednak tmavá jednak malá/Pane Sommer adie/Pane Sommer adie!
Hra měla mimořádný úspěch. Bylo to dáno hlavně její nekonvenčností - hovorový jazyk, „páskovský slang“, především ale hudební čísla, kterými byl příběh doplňován. Mnoho písní se stalo evergreeny a jsou známy do dnešní doby - například ústřední milenecká píseň Pramínek vlasů, Martinina Včera neděle byla, song Malého lorda Dítě školou povinné apod."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ