„Alkibiadés tak neučinil a prchl. Samotná vlast, kterou tolik miloval, jej zradila. Hluboce jej to ranilo a vzplanul k ní nenávistí. Dal se na stranu Sparty. Sokrates byl těmito činy velmi zarmoucen, ale chápal jeho počínání. V Athénách zatím vládla oligarchie. – Nastal všeobecný úpadek. Alkibiadés se vrátil po čase zpět, hlavně kvůli své milé Timandře, a usadil se s ní ve Frygii. Po nějaké době byl nepřátely zabit.
Sokratova rodina přežívala v chudobě, a to jěště za přispění Sokratových přátel. Sokrates, jako učitel totiž ani od těch nejbohatších žáků nebral peníze. Ve stáří byl Sokrates za svou celoživotní dřinu, rozdávání moudrosti, veselosti, uměřenosti, snahu učinit druhého lepším, odměněn zradou některých svých přátel a bývalých žáků, zvláště oligarchistů. Obvinili jej, že neuznává státem uznané bohy a zavádí božstva nová, dále pak, že kazí mládež.
U soudu Sokrates objasnil „nové božstvo“ Bylo to jeho daimonium. Sokratův vnitřní hlas. Athéňané dospěli k názoru, že toto daimonium není zlé. Avšak Sokratovi nepřátelé jej chtěli zničit stůj co stůj, proto o něm mluvili jako o rozsévači zhoubných myšlenek, jehož semena se uchytnou v mnoha mladých duších.
Sokrates prohrál. Byl odsouzen k smrti vypitím číše jedu. Na měsíc jej však od rozsudku uchránilo zasedání Délského spolku, během něhož nemohl být žádný rozsudek vykonán. Přátelé mu zosnovali útěk. On však neutekl. Znamenalo by to, že vše, co během života hlásal byla lež. Proto s myšlenkou, že až zemře, přesto bude žít někde dál, vypil za přítomnosti přátel číši jedu a umírá.“