„Kritici Vernovi vyčítají některé technické omyly, kterým se mohl vyhnout už i při dobových fyzikálních znalostech, stereotypnost některých námětů (ale to je nectnost vlastní i dnešních autorů mnohasvazkových spisů) a šablonovitost jeho postav. Ty jsou, až na nepatrné výjimky, až archetypálně černobílé. Ve Vernových románech také často chybí humor tak, jak jej chápeme dnes a tak se těžko zasmějeme „humorným“ postavičkám typu černého sluhy.
Mezi hrdiny románů Julese Verna nám dnes velmi chybí ženy. Verne o nich psal málo a s despektem, který ale bohužel přetrval v literatuře ještě dlouho po Vernově smrti v roce 1905. Mohlo to být také tím, že Vernovy knihy jsou primárně určeny mládeži (i když je vždy četli a čtou i dospělí) a autor, držící se tehdejší dvojí morálky, nechtěl „příliš rozněcovat fantazii dospívajících chlapců“.
Verna dnes řadíme k představitelům tzv. realistické science-fiction. Svoje hrdiny posílá na Měsíc v dělostřeleckém náboji na rozdíl od svého současníka Herberta George Wellse, který k tomu volí antigravitaci či průnik paralelních vesmírů.
Vernovy romány jsou většinou politicky neutrální, jako Francouz fandí Francouzům a neodpustí si rýpnutí do jejich věčných rivalů, Britů, (proti kterým bojuje jeho kapitán Nemo, Ind, mstící smrt své rodiny), po prohrané válce s Pruskem paroduje v Ocelovém městě německý militarismem apod. Proto mohly, na rozdíl od jiných autorů, vycházet v minulosti Vernovy knihy i u nás. Velká většina jeho románů vyšla v průběhu 50. a 60. let ve vázané formě s nádhernými původními ilustračními rytinami.
Jules Verne snad nejvýznamněji ze spisovatelů 19. století přispěl k popularizaci vědy a techniky, četly a čtou ho generace minulé i současné a pokud se naučí kromě klikání myší i číst, tak ho zřejmě budou číst i generace budoucí. Vernovu historickou literární roli snad nejlépe ilustruje, že první ponorka na jaderný pohon, která v 50. letech 20. století podplula arktický polární ledovec se symbolicky jmenovala Nautilus."