"Vyhoďme ho z kola ven
Kesey Ken
Dílo vyobrazuje poměry v americkém blázinci, který alegoricky znázorňuje celou společnost. Příběh se odehrává především v oregonském ústavu pro choromyslné, veškeré události jsou čtenáři podávány pohledem jednoho z chovanců, pana Bromdena.
Celé oddělení psychiatrické léčebny je pod vlivem slečny Ratchedové, „Velké sestry“. Tato žena se bezdůvodně snaží ještě více zničit své pacienty. Navenek je usměvavá a milá, ve skutečnosti ale plná nenávisti. Se slečnou Ratchedovou se o „blaho“ pacientů starají ještě tři zřízenci, bezcharakterní a bezcitní jako ona.
Nemocniční personál, stejně jako celý ústav, všechny jeho zákony, morálka a normy společnosti jsou v knize nazývány jako Kombajn, ničící stroj, který pohmoždil citlivé duše pacientů. Většina z nich patří totiž mezi normální průměrné lidi, chybí jim ale sebevědomí, nedokáží se bránit, nejsou schopni žít ve společnosti. Mají obrovské komplexy, které Velká sestra ještě zvětšuje. Jsou to lidé, kteří pozvolna uvěřili ve svou neschopnost... Je téměř nepochopitelné, že většina pacientů zde setrvává dobrovolně, ne ze soudního nařízení, prostě jen proto, že se bojí žít mezi lidmi, bojí se toho „venku“.
Celé oddělení je umístěno v jednom pokoji. „Na jedné straně pokoje mladší pacienti, kterým se říká akuťáci, protože doktoři si o nich myslí, že jsou ještě pořád dost nemocní, že potřebují seřídit............Na druhé straně pokoje, naproti akuťákům, jsou zmetky Kombajnu, chronici. Tihle nejsou v nemocnici proto, aby je seřídili, ale aby nemohli běhat venku po ulicích a nekazili výrobkům Kombajnu jméno.Chronici jsou tu nadobro, přiznává personál.......“
Sestra se snaží udržet na svém oddělení každodenní rutinu. Ráno vstát, umýt se, nasnídat, potom se přemístit na svou stranu pokoje - jen aby se akuťáci nesmísili s chroniky. A celý den se místností ozývá ohlušující zvuk magnetofonu - stále jedna a táž páska, součást terapie slečny Ratchedové. Každý den přesně ve dvě hodiny je na programu sezení, kterého se účastní všichni pacienti a personál. Každý den se probírá problém jednoho z pacientů. Skupina se snaží přijít na to, proč se dotyčný zachoval tím kterým způsobem. Hlavní slovo má samozřejmě slečna Ratchedová, které nikdo neoponuje. Když slečna Ratchedová uzná za vhodné trochu pozastavit čas, zastaví zkrátka hodiny a všichni jen marně čekají, kdy se ručička zase pohne. Když některý z pacientů dělá problémy, vypustí Velká sestra do vzduchu z přístroje umělou mlhu. Nikdo nikoho nevidí, většina pacientů ve zmatku utíká...
Celý příběh nám vypráví pan Bromden, kterému nikdo neřekne jinak než Velký náčelník. Je synem náčelníka indiánů, vyrůstal v krásném prostředí, jeho otec ale patřil ke generaci, kterou si bílí muži koupili za ohnivou vodu a zbraně. Malého chlapce psychicky úplně zničili, zničili jeho indiánský svět, tím se z něj stal nemocný slabý muž. Matka Francouzka ho naučila anglicky, běloši ale od něj konverzaci neočekávali, mysleli, že nerozumí. Od té doby se naučil být hluchoněmý. Pan Bromden byl Kombajnem zneužíván mnohem víc než ostatní, zřízenci si na něm vylévali zlost, počítali s tím, že nemůže žalovat. Zároveň ho nechali uklízet při poradách, a tak se pan Bromden dozvěděl o nejhrůznějších akcích Kombajnu.
Večer dostal každý pacient vysoký příděl prášků, který měl zaručit, že tvrdě usne. Pan Bromden občas prášky nespolkl a viděl, jak se pokoj posouvá do nižších pater, do jakési strojovny, kde stroje rozebírají pacienty a zabudovávájí do nich součástky, aby byli lépe ovladatelní. Jestliže je některý z pacientů označen za nezvladatelného, je poslán do vyšších pater ústavu, kde se musí podrobit elektrošoků, po kterých se už nevzmůže na žádný odpor. Ti nejnenapravitelnější se podrobí lobotomii (Kombajn vyjme pacientovi část mozku), pak už je poslušnost stoprocentně zaručena...
Jednoho dne se na oddělení slečny Ratchedové dostal nový pacient - Randle McMurphy, zrzavý irský rváč, rebelant tělem i duší a profesionální karbaník. Za výtržnosti si měl na farmě odpracovat dva měsíce. práce na plantážích byla ale těžká, tak se nechal prohlásit za psychopata. Práci na farmě sice unikl, byl ale poslán do oregonského ústavu.
McMurphy totálně změnil život celého oddělení. Přišel s písní na rtech, se všemi pacienty se seznámil, hlasitě se smál, okamžitě se stal vůdcem. Nejdříve vůbec nemohl pochopit řád oddělení, jeho nesmyslné předpisy. Od akuťáků se brzy dozvěděl, že vše je nesmyslné, že nad Velkou sestrou nikdy nevyhraje. McMurphy se vsadil, že to dokáže. Podřídil se sice všem předpisům, přitakával Velké sestře, ale zároveň si uchovával svou autoritu a bystrým myšlením ji stále více ničil. Naučil např. akuťáky hrát karetní hry, vydobyl pro ně možnost dívat se na fotbal. Slečna Ratchedová vypnula v době přenosu proud. Všichni akuťáci se postavili za McMurphyho a sledovali dál černou obrazovku. McMurphymu dalo hodně práce, než na sebe přestali pacienti žalovat a než se přestali ničit na terapeutických sezeních. McMurphy začal vyhrávat, Velká sestra ale mezi pacienty vnesla otázky, proč to všechno právě on dělá, snažila se jim vsugerovat, že na nich chce McMurphy jenom vydělat. V jednu chvíli si McMurphy uvědomil, že když bude ve svém jednání pokračovat, sestra ho tu může držet navěky. Na chvilku se stáhl, ale poté, co sestra dovolila každému jen jednu krabičku cigaret denně (aby nemohl McMurphy nikdy víc vyhrát), začal znovu bojovat. Rozhodl se uspořádat výlet na moře. Jel i pan Bromden (McMurphy jako jediný věděl, že není hluchoněmý), doktor ústavu a McMurphyho přítelkyně. Všichni byli po dlouhé době za branami ústavu a těžko se smiřovali s pocitem, že si na ně každý ukazuje. Neměli povolení pro výjezd na moře, McMurphy ale obelhal kapitána a vyjelo se. Moře, dálka, svoboda. Rybolov, každý zápolil se svou rybou, bez pomoci ostatních, svobodně.
Po této výpravě chtěla slečna Ratchedová všechny účastníky desinfikovat. Jeden akuťák trpěl chronickou hrůzou z toho, když na něj někdo sahal. Zřízenec byl ve špatné náladě, nechtěl ustoupit. McMurphy se ale za bezbranného postavil, spolu s Velkým náčelníkem zřízence napadli. Za to byli oba posláni na elektrošoky.
McMurphy má promyšlenou trasu útěku; vše je domluveno s ostatními pacienty, kteří ho chtějí podpořit, a dokonce i s jedním zřízencem. Chce však ještě uspořádat večírek na rozloučenou. Sehnal pití, dívky, všichni slavili, opili se, byli šťastní. Demolovali zařízení, rozsypávali kolem sebe prášky. Zřízenec dostal za úkol před příchodem slečny Ratchedové vzbudit McMurphyho, který by pak s oběma dívkami zmizel, jenže zaspal a Velká sestra přišla do obrovské spouště. Všichni se ještě podnapile smáli, postupně si ale uvědomovali hrůzu, která měla přijít. Jeden akuťák spal ještě na samotce s dívkou, slečna Ratchedová nasadila milující úsměv a oznámila mu, že ji tedy opravdu zklamal a že vše oznámí mamince. Pacient to psychicky nezvládl a podřezal se. Ze všeho byl obviněn McMurphy. Opět se musel podrobit řadě elektrošoků. Ostatní se ho snažili podporovat a všemožně mu pomáhali. Vzepřel se ještě na poslední odpor - když se vrhl na Velkou sestru a začal ji škrtit. Vzápětí se na něj vrhl všechen personál. ........... „Vyrazil ze sebe výkřik... Byl to výkřik zvířete, řev strachu, nenávisti, kapitulace a vzdoru, hlas, jaký vydává mýval, puma nebo rys, poslední výkřik zaskočeného, postřeleného, hroutícího se zvířete, na které se už vrhají psi, aby ho dorazili, a které se konečně přestane zajímat o všecko krom sebe a své smrti.“
Všem bylo jasné, kam ho odvážejí - na oddělení se vrátil po prodělané lobotomii. Většina pacientů nemohla uvěřit tomu, že by to byl on. Troska bez výrazu v očích, na vozíčku, bez reakcí na cokoli, bez vnímání.
Pan Bromden věděl, že takhle by McMurphy, ten věčný rebelant a vůdce všech ostatních, ukazatel svobody a nových možností, nechtěl žít. V noci vzal polštář a udusil ho. Potom použil původní únikovou cestu a začal nový život."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ