" Královna se na to již nevydržela dívat, využila situace, kdy král prohrál na bojišti a nechala zavraždit židovku i jejího otce.
Alfonso velmi truchlil. Královnu zavrhl. Nikdy se nedověděl, kde je jeho a Raquelin jediný syn, kterého židé ukryli a chrání.

Říkává se, že naše civilizace spočívá na dvou pilířích; na humanistickém vzdělanostním ideálu Řeků a Římanů a na židovsko-křesťanském vzdělanostním kodexu bible. Zdá se mi, že v naší civilizaci přežívá ještě třetí dědictví: úcta k hrdinství. Líbezně úctyplný obraz křesťanského rytíře, jak jej miloval středověk, zdaleka ještě nevybledl. Stále ještě je pokládána za největší věhlas sláva hrdiny, bojovníka. Veliký básník Cervantes s jemnou pečlivostí ukázal, co je na rytíři směšné. Svět se smál: přesvědčit se nedal. Kus dona Quijota byl dojista už od počátku v každém rytíři; ale svět to nechtěl a nechce vidět, ani dnes nechce vidět blouda, který v rytíři vězí, chce vidět jen jeho lesk; dodnes k rytíři vzhlíží a zahrnuje ho poctami.

Protože je tedy úchvatné rytířství středověku stále ještě neblaze živé, proto, domnívám se, má příběh Alfonsa a Raquel svůj význam i pro nás. Teoretikové onoho století se zabývali otázkou, zda je dovoleno předejít útokem nepřítele, který by snad mohl sám zaútočit; zabývali se otázkou, zda je potupné platit za mír vysokými oběťmi. Pokusil jsem se vdechnout znovu život lidem, kteří se těmito myšlenkami zabývali. Řekl jsem si, že kdo bude příběh těchto lidí znovu vyprávět, bude psát nejen historii, ale osvětlí a odhalí i problémy naší doby."