"Od povídek ze současnosti, v nichž se ozývá tento spodní tón žalu a bolesti, se se svou optimistickou oslavou nepřemožitelné síly ruského národa liší slavná romantická historická povídka – Taras Bulba. Zde Gogol čerpal námět z bojů kozáků proti polským pánům v 17. století.
V roce 1835 Gogol začíná pracovat na svou svých největších díle. Komedii Revizor a románu Mrtvé duše. V obou autor vytvořil řadu skvělých portrétů hrubých, nevzdělaných a chamtivých statkářů. Mrtvé duše jsou prvním článkem v řetězu velkých děl urských realistů, v nichž hlavním tématem je obžaloba a kritika nevolnického systému.
Asi od poloviny čtyřicátých let se zhoršila Gogolova nervová choroba. V záchvatech této nemoci spisovatel spálil téměř dokončený rukopis druhého dílu Mrtvých duší. Marně se snažil najít uklidnění a spásu rozervané duše v náboženství. V posledním období svého života se Gogol snažil hájit vše, proti čemu dřív bojoval. Záchranu své vlasti vidí ve věčném šíření vzdělání a kultury mezi lidem, vychvaluje carismus a vybízí k věrnosti reakční pravoslavné církvi.
Poslední léta života trávil Gogol opět v Rusku. Žil u svých přátel v Moskvě, kde také roku 1852 po dlouhé chorobě zemřel.
________________________

Malé bezvýznamné ruské městečko je velmi znepokojeno. Policejní direktor obdržel od svého známého dopis, ve kterém je upozorněn, že má přijet obávaný revizor. Městečko je na nohou. Všichni se bojí. Každý z nich má nějaký ten hříšek a bojí se, že by moli přijít o své výnosné úřady.
Nedorozuměním byl za revizora označen Ivan Alexandrovič Chlestakov. Mladý petrohradský úředníček, právě přemýšlel, jak se zbavit hostinského, který na něm požadoval zaplacení účtu. Ode dne, kdy v kartách prohrál všechny své peníze, žil na dluh. Z tohoto rozjímání ho vytrhla návštěva policejního direktora. Nabídl se, že za něj v hostinci zaplatí účet a poskytne mu přístřeší ve svém domě. Chlestakov je zmaten. Nechápe tu obrovskou změnu. Dosud byl všude poslední v řadě, mocní tohoto světa si ho nevšímali. Teď se karta jeho osudu obrátila. Honorace městečka je jím nadšena, všichni ho obdivují a poslouchají na pouhý pokyn jeho ruky.
Chlestakov si připadá jako v pohádce. Ještě před několika hodinami byl pln strachu, že jej dá hostinský zavřít. Je mu záhadou, proč najednou ten náhlý zájem o jeho osobu, když po celé dva týdny jeho pobytu byl jediný kdo si ho všímal číšník, přinášející účty za byt a stravu.
Je spokojený, stačí mu, že se dobře najedl a napil a že mu celá společnost, shromážděná v bytě policejního direktora zbožně naslouchá. Žena i dcera direktora, venkovské parádnice a klepny, na něm visí očima, úředníci v čele s mocným policejním direktorem se před ním očividně třesou strachy a oba obtloustlí statkáři Dobšinský a Bobčinský, kteří se – aniž o tom Chlestakov ví, stali původci jeho neočekávaného štěstí, neboť první přišli s nápadem, že Chlestakov je obávaný vládní revizor, v něm vidí ideál vzdělaného člověka z hlavního města..."