„Kristina odjíždí z koleje v Berlíně za rodiči do Leideneritz, v protektorátu Böhmen und Mahren. Vyrůstala v Berlíně. Její otec Karl Kleinburger je důstojníkem SS, který se osobně znal s vůdcem a patřil k prvním členům nacistické strany. Po zranění na frontě na Ukrajině, kdy mu museli amputovat levou ruku a nohu, byl poslán do věznice v Leideneritz jako vrchní velitel.
Z koleje odváží Kristinu Weissmüller, mladý a velice hezký důstojník. Kristina se do něj zamiluje.
Kristina měla s matkou velice blízký a důvěrný vztah, se vším se jí svěřovala. Její matka, Gertruda, požádala svého manžela, aby Kristinu uvolnil ze školy jetě před koncem školního roku, protože na Berlín byly podnikány letecké nálety a matka se o ni obávala. Navíc měla Kristina oslavit své 18. narozeniny.
Gertruda byla vzornou manželkou svého muže. Ve všem jej podporovala, v pevnosti organizovala společenský život pro manželky členů posádky, zasoužila se o otevření německé školy.
Vedle věznice byl sběrný tábor, kterému velel Kolatschek. Byli zde internováni židé, mezi nimi mnoho umělců. Kleinburger se vyhýbal jakýmkoli kontaktům s Kolatschekem mimo službu. Kleinburger je charakterizován jako čestný a pořádku dbalý člověk, zatímco o Kolatschekovi „(Karl)...nemohl neslyšet, co se šeptalo o sestavování transportů pro půlnoční vlak, který teď denně odvážel měnící se obyvatele v rámci přesídlovací akce kamsi do Polska. Přitom mělo docházet k násilnostem, vydírání a snad i k loupežím osobního majetku přesídlenců“ (str. 23) Kolatskchek ve svém objektu organizoval i prostituci.
Když Gertruda požádala svého manžela, aby si od Kolatcheka „vypůjčil“ z jeho tábora učitele tance pro Kristýnu, Karl se tomu nejdříve bránil. Pak se ale mechal přesvědčit argumenty své ženy a o učitele Kolatscheka požádal. Mělo to být pro Kristýnu překvapení k narozeninám. Tím dárkem se staůa Anna Ballontay, primabalerina z Budapešti. Oficíři ji přivedli a připravili ji na setkání s Kristýnou. Nejdříve se ale chtějí přesvědčit o jejím umění: „Židovka se znovu začíná pohybovat, a co následuje, mění ovzduší v místnosti k nepoznání. Oči, dosud bezvýrazně sklopené k zemi, dostávají pojednou lesk, nehledí na žádného z nich, ale skrze ně všechny, jakoby vůbec nebylli v tomto prostoru, do toho téměř dětského těla vstoupí napětí, které přeskakuje i na muže v černých uniformách, je vzápětí o hlavu větší, a okamžik trvá, než se ten zázrak vysvětlí sám, když diváci objeví, že celou váhu těla teď nesou palce u nohou, zatímco paty skoro splývají s přímkou nártu, i ruce se prodlužují, jakoby je opustily klouby i svaly, Lisztova hudba strmě stoupající k závěru, vstupuje do tanečníce a tanečnice vplouvá do ní, až se spolu zdají splývat, pak se ještě špičky obou nohou střídavě ocitají vysoko nad krátce ostříhanou hlavou a nakonec kouzlem zmizí i ta, jakoby byla uťata, než se zase vynoří nad útlými rameny, když dívka dokleká a klade ji jako poraněný pták na ruce zkřížené na podlaze.“ (str. 82-83)“