"Forma dialogu

Platón nepsal filozofické traktáty, které systematicky rozvíjejí určitou tezi. Nezná rozdělení filozofie na jednotlivé disciplíny. Jediný pohled do dialogů Gorgiás, Ústava, Faidros, Sofistés odhalí, kolik témat lze v jednom dialogu probírat a skloubit v ústrojnou jednotu. Platón líčí rozhovory, naznačí situace, při nichž se konají, a charakterizuje účastníky rozhovoru. Již v antice se jeho dialogy přirovnávaly k dramatům. Jsem patří psané slovo, rozhovor, dialog. Dialog napodobuje rozhovor a pokouší se tak alespoň zčásti vyrovnat nedostatek psaného slova. Platón klade důraz na filozofování jako činnost a cestu. Otevřenost dialogu má odhalit jeho vlastní nevědění a vtáhnout čtenáře do pohybu sókratovského hledání.

Idea

Středobodem Platónovy filozofie je idea. Od eleatů Parmenida a Zénóna si Platón osvojil rozdíl, který tito filozofové určili mezi tím, co existuje pravdivě, skutečně, a tím, co nemá pravé bytí. Platón říká v Tímáiu: „ Nejprve je podle mého mínění stanovit tuto rozluku: co je to, co stále je, ale vzniku nemá, a co je to, co stále vzniká, ale nikdy není jsoucí?“
Ve všech dialozích, věnovaných problému krásna, nebo se jen částečně tohoto problému dotýkajících, Platón vysvětluje, že předmětem zkoumání není to, co se jeví krásným, ani to, co se jen stává krásným, ale to, co skutečně je krásné, tj. krásné samo o sobě, podstata krásna, nezávislá na jeho náhodných, časových, proměnlivých a relativních projevech. V tomto smyslu je krásno –druh- (eidos) neboli –idea-.
Poznání ideje je poznáním bytnosti a to je možné jen uměním rozhovoru. Mezi ideami existují vztahy, které musí být objasněny, má-li být otázka po bytnosti zodpovězena.
Platónovo učení o –ideji- dobra jako o nejvyšší –ideji- je mimořádně důležité pro celý systém jeho pojetí světa. Toto učení dává Platónově filozofii charakter nejen objektivního idealismu, ale i idealismu teleologického. Jednu z nejúplnějších charakteristik nejvyššího dobra člověka uvádí Platón v díle Filébos. Podmínkami nejvyššího lidského dobra zde jsou : 1. účast na věcné podstatě –ideje-, 2. uskutečnění ideje, 3. existence rozumu a vědění, 4. ovládání některých věd, umění a správných mínění, 5. některé druhy čistých smyslových požitků."