"„Ve výseči mezi devíti a čtrnácti lety se setkáváme s dívkami, jež jistým očarovaným poutníkům, dvakrát i mnohokrát starším než ony, odhalují svou pravou podstatu, která není lidská, nýbrž nymfická (tj. démonická), a já navrhuji, abychom tato vyvolená stvoření pojmenovali „nymfičky“. Charakteristické rysy- k smrti odsouzená krása, prchavý, proměnlivý, duši rozechvívající zrádný půvab,.. (..) Člověk musí být umělec, aby okamžitě rozpoznal malého anděla smrti mezi obyčejnými dětmi: stojí tam ona, jimi nepoznána.“ Takové slabosti má přitažlivý „autor knihy“, spisovatel Humbert Humbert- a přes to (anebo právě proto, aby byl nenápadný), se oženil. Manželka mu brzy odešla, a on se stal drobným spotřebitelem prodejných náhražek budoucích Lolit. A pak přišla náhoda. Stal se podnájemníkem u ovdovělé Charlotty Hazeové, která žila s dcerou, Dolores („čistá, mladá, zapovězená krása dívenek“), kterou nenáviděla. Jenom kvůli Lole, která byla nezvladatelným, drzým, krásně spontánním dítětem. Lo musela přes prázdniny na tábor. Předtím se s Humbertem provokativně rozloučila. Ten si musel vzít její, prý odpornou, matku za ženu, aby měl šanci, že Lo ještě někdy spatří. Matka už ale plánovala internátní školu a tak je zde touha se Charlotty zbavit. Zasáhne náhoda, Hazeová si přečte tajný Humbertův deník a když od něj utíká, sráží ji auto. Je mrtvá. A je tu nevlastní otec, co si jede pro dceru.
„ Ona zrovna není křehkou dívenkou z červené knihovny. Dvojakost téhle nymfičky- a asi každé nymfičky- je prostě k zbláznění.(..) Všechno se mísí s jedinečnou neposkvrněnou něhou, prosakující bahnem a smrtí, můj ty Bože, můj ty Bože.“ Nechápal zákony států, ukazoval si historii, kde sňatky s tímto věkovým rozdílem byly běžné. A jiné civilizace.
Vyzvedl Lolitu z tábora a hodlal cestovat. Měl plán: udržet Lo neposkvrněnou, jen jí na noc silně uspávat. Ale Dolores ho šokovala a on nedokázal odolat. Prostě ho svedla. „Nehodlám unavovat své vzdělané čtenáře podrobným výčtem Lolitiny troufalosti. Stačí, když řeknu, že jsem nepostřehl jedinou stopu po cudnosti u té půvabné, sotva vyspělé dívenky, kterou moderní vzdělávací systém, mravy dnešní mládeže, pakáž u táboráku a tak dál dočista a beznadějně zkazily. V samotném aktu viděla pouze kousek tajného světa kluků a holek, o kterém dospělí nemají ani tušení.“ „Nestvůrnost a krásno se prolínaly.“
Skončila svoboda a začala přetvářka. „Snad díky neustálému milostnému výcviku z ní vyzařoval, vzdor jejímu velmi dětskému vzhledu, zvláštní vzrušující žár, vyvolávající u automechaniků, pikolíků, turistů, hňupů v luxusních bourácích i osmahlých oslů u modrých bazénů záchvaty nízkých choutek, což by bylo mohlo šimrat moji pýchu, nevzdouvat se ve mně vlna žárlivosti. A Lolinka si byla toho žáru vědoma.“ Bylo těžké být jí milencem i ‚otcem‘. Když na chvíli žili v městečku, kde chodila Lo do školy, nemusela hnout doma ani prstem, díky vydírání získávala vysoké kapesné, dostávala dary a dárky, jen se nesměla stýkat s chlapci a podobně. „Často jsem míval dojem, že bydlíme v osvětleném skleněném domě a že každým okamžikem nahlédne bezstarostně nezakrytým oknem nějaký pergamenový ksicht s úzkými rty, aby zdarma zahlédl věci, za něž by i ten nejpřesycenější voyeur zaplatil slušné jmění, aby se na ně směl dívat.“ (Do podrobností ale autor nezachází, i když Lolitu klasifikuje téměř jako pornografický román) A pak zase cestovali, na přání Loly."