"V těchto dnech ještě auta jezdila, lidé pracovali a bavili se, obchody měly dostatek zboží a… lékaři léčili. Tedy se alespoň snažili… Sérum zaslané z Paříže nejen že nebylo příliš účinné, ale hlavně jej bylo zoufale málo (vždyť kdo by si byl pomyslel, že ve dvacátém století ještě někde vypukne mor?). Nicméně zatím vše probíhalo jako u jiných nemocí: lékaři litovali pacienta a soucítili s jeho příbuznými, kteří museli být převezeni do jednoho z mnoha vznikajících karanténních táborů…

Jezuitský kazatel Paneloux, jenž ve městě požíval velké vážnosti, uspořádal dokonce týden modliteb za spásu morem stižených. Přišly tisíce lidí, věřících i těch druhých, a na jednom ze svých kázání páter hromovým hlasem pronesl: „Bratři, potkalo vás neštěstí, bratři, zasloužili jste si je!“ Rieux, kterému se ještě před očima honily obrazy mrtvých, jež jen za dnešek pohřbil, se zájmem poslouchal. „Jestliže dnes na vás hledí mor, je to proto, že přišla chvíle, kdy máte přemýšlet. Spravedliví se nemají čeho bát, ale bídáci ať se třesou… Bratři… Vizte toho anděla moru, krásného jak Lucifer a zářícího jako zlo samo. Stojí nad vašimi střechami, v pravé ruce třímá rudé kopí ve výši hlavy a levou ukazuje na jeden z vašich domů. Možná že v této chvíli míří jeho prst na vaše dveře, že kopí zvoní o dřevo: právě v tuto chvíli vstupuje mor do vašeho domu, do vašeho pokoje a čeká, až přijdete. Čeká trpělivě a pozorně, je neodvratný jako řád světa. Tu ruku, kterou vám podá, nemůže od vás odvrátit žádná pozemská moc, ba ani, buďte ujištěni, domýšlivá lidská věda. Budete mláceni na krvavém mlatu bolesti a budete odhozeni s plevami.“

Lékař je na rozpacích… mrazí ho v zádech. Je snad jeho práce, jeho povoláni, opravdu zbytečné? Dělá sám vůbec to, co je správné, když v obrovské stodole Všehomíra bude neúprosný cep boží mlátit lidské žito, až se zrno oddělí od plev a bude víc plev jak zrna? Má se snad postavit do cesty samotnému Bohu? Vzpomněl si na návštěvu u paní Loretové, když její dceři odkryl deku a spatřil červené skvrny na břiše a naběhlé uzliny na stehnech. Vzpomněl si, jak se matka dívala dceři mezi nohy a křičela, nemohouc se opanovat. Vzpomněl si, jak každý večer takhle matky řvaly nad těly poznamenanými všemi smrtelnými příznaky, každý večer se na Rieuxovy paže věšely ruce příbuzných s přívalem zbytečných slov, ujištění a nářků, každý večer rozpoutávalo houkání sanitky scény stejně zbytečné jako všechno to utrpení. Ano, zbytečné... Je to snad ta setba, z níž vzejde žeň pravdy, jak tvrdil Paneloux?!

Letní horka vybičovala mor k neuvěřitelnému výkonu: epidemie s aristokratickou rozvážností a matematickou přesností kosila jednotvárně jako žací stroj lidi každého věku, pohlaví a sociální vrstvy. Neexistovalo vyjímek či přestávek, jen speciálně upravené tramvaje (automobily už nestačily a navíc docházel benzín) odvážely týdně na tisícovku mrtvých nejdříve za město do ohromných jam vysypaných vápnem, později do několika spaloven.

Příliš zbytečného citu člověka unaví… Rieux teď pracoval jako robot – nově objevivší se nevšímavost a chladnokrevnost k cizímu utrpení, částečně přivolaná nesnesitelnou únavou a částečně vybuzená vědomě, jej chránila před naprostým vysílením a rozežírajícími myšlenkami na jeho těžce nemocnou manželku, která je teď velice daleko."