„Stručný děj
Hrdinou Příliš hlučné samoty je dělník Haňta, který již pětatřicet let pracuje ve sklepení sběrny starého papíru u „svého“ stařičkého lisu - Haňta k němu má zvláštní vztah, je s ním svázán a říká, že až půjde do důchodu, tak si ho od sběrných surovin odkoupí. Spolu s odpadky lisuje i různé knihy a kopie obrazů slavných malířů. Vzácné svazky knih zachraňuje a shromažďuje je u sebe doma, kde jich má již tolik, že se občas musí spát v sedě na stoličce u okna, jelikož i nad postelí má police s knihami a bojí se, aby ho to všechno nezavalilo. Haňta čte i knihy slavných filozofů, a tak je „proti své vůli vzděláván“. Svou práci bere dosti vážně a kdyby se měl znovu rozhodovat, jakou práci bude dělat, neměnil by. Z každého slisovaného balíku vytváří mistrovské dílo - vždy ho nějak obzvláštní, např. doprostřed balíku položí vzácnou knihu nebo balík zabalí do reprodukcí malířských děl. Haňta dále mluví o svém každodenním životě - zápasení s horami papíru i o džbánech piva, které při práci popíjí. Velmi často cituje filozofy, např. Kanta, Hegela, Nietzscheho.
Ve třetí kapitole vzpomíná na svou první lásku Mančinku, která měla přezdívku „Posraná Manča“, to od doby, kdy spolu byli na plese a Mančinka si odskočila za stodolu na záchod, kde si namočila pentle ve vlasech do hnoje. takovou ostudu nemohla Mančinka unést, a proto se i s rodiči odstěhovala. O pár let později byl Haňta s Mančinkou na horách, kde se jí opět přihodila podobná věc - tentokrát lyžovala, pak zajela do lesíka a když znovu vyjela z lesa, tak si k ohromnému pobavení vezla své lejno vzadu na lyžích.
Ve volné chvíli Haňta rád chodil za kamarády sociology, kteří zkoumali pražské podzemí a často mu vyprávěli o kanálech pod Prahou, kde spolu prý bojují dva krysí klany o právo nad všemi odpadky a fekáliemi. Jindy, když hodně pil, měl vidiny v podobě svých oblíbených filosofů nebo také viděl boha a vedl s těmito postavami dialog.
Někdy k němu do sběrny chodily dvě cikánky - jedna nosila tyrkysově zelenou a druhá červenou sukni. Tyto dvě ženy také potkával, když chodil domů. Na schodech svého domu jednou potkal jinou cikánku, která u něj párkrát přespala. Až náhle jednou nepřišla - byla zatčena a poslána do koncentračního tábora.
Jiným Haňťovým známým byl profesor estetiky, kterému schovával různé zakázané knihy. Profesor vždy Haňtovi sdělil, které knihy by potřeboval, a Haňta se mu snažil vyhovět."