"Bára je dcerou obecního pastýře Jakuba v malé vesničce Vestec. Žije se svým otcem sama, matka ji zemřela brzy v mládí.
Když bylo Báře 15 let, byla nejsilnějším děvčetem ze vsi, a protože se máločeho bála, začali ji lidé říkat, že je divé dítě a nakonec „divá Báro“.
Kromě otce ji milovali jen Elška, neteř pana faráře, a Jozífek, syn kostelníka. U kostelníků však Báru nechtěli ani vidět a Jozífkovi Báru zakazovali. Zato na faře byla a často si tam s Elškou hrály a povídaly. Pan farář měl sestru pannu Pepinku, která sice s Bárou mnoho řečí nenadělala, ale vždy jí dala větší kus chleba nebo buchtu než Elšce.
Když bylo děvčatům 12 let, odjela Elška k bohaté bezdětné tetě, aby se naučila způsobům. Bára zůstala s tatínkem a psem Lišajem sama.
Uplynulo několik let nastal den, kdy měla panna Pepinka přivézt Elšku zpět na vesnici.
Děvčata se začala opět stýkat jako před lety a sousedé zase mluvili o tom, že by se neměla farářova Elška přátelit s děvčetem z pastoušky. Ale panně Pepince to nevadilo, měla za to, že se Bára nikdy neprovdá, a zůstane tady její pravou rukou..
Na svatého Jana Křtitele se obě dívky sešly brzy z rána u řeky, aby podle starého zvyku hodily do vody uvitý věneček. Bářin zůstal viset na nedaleké vrbě, ale Elščin klidně plul dál. Při té příležitosti se Elška svěřila Báře, že je zamilována do mladého lékaře Hynka, který léčil pražskou tetičku.
Ani jedna netušila, že panna Pepinka má pro Elšku připraveného ženicha. Měl jím být správce ze sousedního panství. Když se to Elška dozvěděla, nechtěla o něm ani slyšet.
Jednoho dne děvčata potkají jakéhosi myslivce, o kterém Bára prozradí, že už ho viděla víckrát, že ho občas vídává v lese a že ho také zahlédla jak sundává věneček z vrby,
Mezitím začal správce jezdit na pozvání panny Pepinky na faru na námluvy. Viděl, že o něj Elška nestojí, ale věřil, že se to zlepší. Elška všechno vyprávěla Báře a ta ji přislíbila pomoc. "