"Božena Němcová a její BABIČKA

Když se Němcová roku 1853 opět stěhovala, našla prý mezi svými písemnostmi lístek s poznámkami k povídce, jejíž hrdinkou měla být její ratibořická babička. Plán k povídce si napsala asi v roce 1851, a pak byl lístek zapomenut. Po smrti Hynkově v ní vyvolalo v těch několika stručných poznámek znovu intenzivní vzpomínku na dětství, která ji uchvátila tím spíš, že právě musela překonávat mateřskou bolest nad ztrátou dítěte.
Je dostatečně známo, čím vším se lišila dětská léta Barunčina a jejich prostředí a okolí od toho, co se vypráví v povídce. Babička nepřijela k své dceři hned potom, kdy se paní Panklová přestěhovala do Ratibořic, neprožila zde pak celý zbytek života, nýbrž jen několik let. V dřevěné chaloupce blízko splavu, které jsme si podle dějiště povídky zvykli říkat Staré bělidlo, Panklovi nikdy nežili, snad zde přechodně pobývala Němcová, když byla v roce 1844 na návštěvě u rodičů. Popis chaloupky a jejího okolí v povídce odpovídá tomuto stavení, vnitřní zařízení bytu Proškových popisuje Němcová pravděpodobně podle skutečného bytu Panklových, když ještě bydleli u zámku v Panském bělidle, na jehož místě byl pak zbudován skleník. Ze svých sourozenců si vybrala Němcová pro povídkové postavy Proškových dětí kromě sebe jména dalších tří dětí, zcela bez ohledu na to, zda se právě tyto děti s babičkou setkaly. V hospodě měli dceru krasavici, ale její životní osudy nebyly zdaleka tak utěšené, jak o tom vypráví Kristlin příběh v Babičce; také Viktorka z povídky se nepodobá Viktorce Židové, zpustlé pomatené žebračce. Nad ratibořickým údolím je skutečně altán, jak čteme v knížce, ale za ním není myslivna, nýbrž dvůr, v němž bydlil myslivec.
Celá povídka značí tichý život venkovský; zvyky, obyčeje, svátky i pověry lidu v okolí náchodském. Reprezentantka tohoto staročeského života je babička, v tiché domácnosti v kole vnoučat.
Ústředními postavami jsou babička, její vnoučata: Barunka, Vilém, Jan a Adélka, otec a matka Proškovi, kněžna Zaháňská, Hortenzie, Viktorka, sousedé: ve mlýně, myslivně, v hostinci (Kristla), Kudrnovi, a další.
A jak vlastně celá povídka začíná? Zachytil jsem zde postřehy, které mě ze studií knih o tomto díle zaujaly. V krátké předmluvě k Babičce, v níž se autorka vyznává ze své lásky k babičce, k jejímu obrazu, který je „otisknut“ v její duši, „a veškerou svojí barvitostí“, říká Němcová, chtěla svou povídkou babičku oslavit. Vyslovuje také pochyby o tom, zda se její povídka bude čtenářům líbit. Způsob, jak Němcová kreslí svůj nástin, skutečně nebyl v naší literatuře před Babičkou obvyklý a neodpovídal tomu, nač byli čtenáři zvyklí.
V osmnácti kapitolách Babičky je vyprávění rozprostřeno mezi dvě události: začátek první kapitoly líčí babiččin příjezd k Proškovým, epilog poslední kapitoly vypráví o babiččině stárnutí, smrti a pohřbu. První a závěrečná událost jsou časově od sebe značně vzdáleny; když babička přijela k Proškovým, zastihla tam děti chodící do školy, k umírající babičce se sjíždějí dospělá nebo dospívající vnoučata.
Babička přijela do Ratibořic a zakrátko po svém příjezdu převzala starost o děti a hospodářství. Nyní se nedovídáme, co následovalo, jaká nová událost vyplynula z předchozí, nýbrž jak babička prospěšně využitkovávala svůj volný čas. Jak ho trávila obvykle. Obvykle v zimě, obvykle v létě, obvykle na jaře brzy ráno; jak si obvykle počínala, když se někdo v rodině rozstonal a potřeboval pomoci."