"Přivítali ji celkem pěkně, ale již v několika dalších dnech poznala ukrutnost tohoto ústavu. Dívky dostávaly jíst jen velice málo, spaly všechny v jedné místnosti, používaly společná umyvadla a chodily oblékané jen v plátěných šatech, které si samy ušili. Dopoledne se učily, potom měli skromný oběd a opět se učily. V neděli, když chodily do nedaleké vesnice na mši do tamějšího kostela, neobědvaly vůbec, protože do sirotčince to bylo daleko na to, aby se tam vrátily na oběd a pak šly opět na odpolední mši. Zůstávaly tedy přes oběd ve vesnici. Jana si brzy zvykla na své povinnosti, ale šťastná nebyla. Byla zde však spokojenější než u své tety. Nedlouho po jejím příjezdu vypukla v ústavu epidemie tyfu. Onemocněla více jak polovina chovanek. Toto období bylo pro zdravé dívky jakýmisi prázdninami. Nebyl totiž nikdo kdo by se s nimi učil a ani, aby je hlídal. Dokonce přišla i nová hospodyně, která tak nešetřila s jídlem a tak se děvčata měla docela dobře. Po uklidnění epidemie došlo v ústavu k velkým změnám. Všechny dívky byly přemístěny do zdravějšího prostředí, zmírnily se nároky v učení a jídlo i oblečení bylo mnohem lepší. Jana se zde spřátelila se slečnou Templovou, která se po osmi letech jejího pobytu provdala. V tu dobu byla Jana již jeden rok učitelkou. Po dvou letech vyučování v ústavu zatoužila Jana po změně. Podala si tedy inzerát do novin a asi za týden jí přišla odpověď. Dostala nabídku na práci vychovatelky devítileté holčičky. Rozhodla se tuto práci přijmout a měla v plánu co nejdříve do Thornfieldu, kde měla vykonávat práci vychovatelky za 30 liber ročně (v Lowoodu měla jen 15 liber ročně). Ještě před jejím odjezdem ji po devíti letech navštívila její bývalá chůva Bětuška se svým tříletým synkem. Chtěla slečnu Janu vidět ještě před jejím odjezdem, protože pak už by se s ní těžko někdy setkala. nezhodnotila její zevnějšek příliš mile. Vypadala prý nezdravě a ani moc nezkrásněla."