"Francouzský, historický román zobrazující středověkou, pařížskou společnost. Autor chtěl poukázat na život ve středověké Francii, na neomezenou moc církve a taky že je právo na straně bohatých. Zobrazuje nesmrtelný příběh o síle lidskosti, skrývající se tam, kde by ji nikdo nečekal.

HLAVNÍ MYŠLENKA

Láska ošklivého, přírodou nezdařeného a společností zavrhovaného Quasimoda, zvoníka z chrámu Matky boží, ke krásné všemi obdivované cikánské tanečnici Esmeraldě.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE

Originální název: Notre-Dame de Paris - Chrám matky boží v Paříži
Další český název: Zvoník od matky boží
Nakladatelství: SNKLHU (Státní nakladatelství krásné literatury)
- rok vydání: 1955

Edice: Knihovna klasiků
Překlad: Milena Tomášková
Vazba: Pevná s obálkou
Počet stran: 535

MÍSTO A ČAS

Paříž v 15. století, tedy vláda Ludvíka XI.

ZNAKY

• prvky romantismu - popis pařížské společnosti, spodních vrstev (cikáni, loupežníci)
- kritika pokrytectví (Frollo)
- motiv nenaplněné lásky
- podrobně vylíčena psychologie postav
- tajuplnost

• kontrasty - ošklivý Quasimodo × krásná Esmeralda
- mravně čistý Quasimodo × podlý a falešný Frollo
- vášnivá povaha Frolla × asketismus kněze

- nádhera chrámu × špína veřejné prostranství
- nešťastná láska × groteskní scény

• prudký dějový spád: překvapivé zvraty, nečekaná rozuzlení, dramatičnost a napětí
• výkladové pasáže: popis chrámu, Dvora divů aj.

FORMA

- historický román rozdělen do jedenácti knih (třetí kniha se věnuje detailnímu popisu chrámu)
- prvky romantismu i realismu: lidové scény
- chronologické vyprávění v er-formě


JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY

- jazyk: spisovný + hovorová řeč postav (latinské výrazy)
→ autorská řeč je psána spisovným jazykem, postavy promlouvají podle postavení
- mnoho dialogů, ale i dlouhé autorské monology, časté jsou i zvolací věty
- gramatické zvláštnosti: několikrát posobě opakující se přímá řeč, někdy i jedné a té samé osoby

- slova zastaralá • archaismy: kupec, čutora
• historismy: tolar, pranýř

- řečnická otázka: "Jestliže existuji, existuje tohle všecko? Jestliže to vše existuje, existuji já?"
- zvolání: "Zaveďme ho ke králi! Zaveďme ho ke králi!"

HLAVNÍ POSTAVY
- vzájemná propojenost a souvislost postav

Quasimodo = hluchý zvoník v Notre-Dame (Quasimodo v latině znamená jaksi, přibližně, jen
částečně, Frollo jméno zvolil, proto, že Quasimodo byl jen přibližně člověkem)
- osamělý, ošklivý hrbáč, který je všemi nenáviděný
- laskavý, ušlechtilý, schopen upřímných citů a lásky i oběti vlastního života

Claudius Frollo = zlý kněz
- inteligentní a pohledný, ale i hrubý, pokrytecký, schopen vášně a nenávisti

Esmeralda = chudá cikánská tulačka
- mladá a krásná
- důvěřivá, schopná vášnivě milovat i naopak nenávidět

VEDLEJŠÍ POSTAVY

Phoebus de Châteaupers = kapitán gardy a milovník žen
Fleur-de-Lys = bohatá Phoebova snoubenka, ale velmi žárlivá
Petr Gringoire = básník a manžel Esmeraldy, jejich vztah je však pouze platonický

CITÁT Z KNIHY

Přistoupila beze slova k odsouzenci, který se marně svíjel, aby jí unikl, odvázala od pasu čutoru a přiložila ji jemně k nebožákovým vyprahlým rtům. A tu bylo vidět, jak z toho doposud suchého a planoucího oka vytryskla veliká slza a pomalu stékala po tom nestvůrném, zoufalstvím tak dlouho zkřiveném obličeji. Byla to snad první slza, kterou nešťastník kdy uronil. Zapomínal však pít. Cikánka netrpělivě sešpulila rty a přitiskla s úsměvem hrdlo láhve k ústům Quasimodovým. Pil dlouhými doušky. Měl palčivou žízeň. Když dopil, vztáhl své černé rty, bezpochyby aby políbil tu krásnou ruku, jež mu přišla na pomoc. Avšak dívka, jež mu patrně nedůvěřovala a měla v paměti násilné noční přepadení, odtáhla poděšeně ruku jako dítě, které má strach, že je kousne zvíře.
A tu na ni upřel ten hluchý nebožák pohled plný výčitek a nevýslovného smutku. Byla by to bývala všude dojemná podívaná, jak tato krásná, svěží, nevinná a půvabná dívka, sama tak slabá, přispěchala nezištně na pomoc takovému zoufalství, takové ohyzdnosti a zlobě. Na pranýři to byla podívaná vznešená. Dokonce i lid tím byl dojat, začal tleskat a volal: „Výborně! Výborně!“ Právě v té chvíli spatřila kajícnice otvorem své díry cikánku na pranýři a vmetla jí do tváře svou strašlivou kletbu: „Buď prokleta, dívko cikánská! Prokleta! Prokleta!“"

Práce obsahuje obrázky o rozsahu půl strany.