"Peklo je první části Božské komedie, kterou napsal Dante Alighieri. Hlavním hrdinou je sám autor. Dílo popisuje Dantovu cestu peklem.
Dante v noci zabloudí v hustém, temném lese. Ani si neuvědomuje, jak se vlastně v lese ocitl. Za úsvitu se pokouší najít cestu ven. Má strach a tak utíká, aby byl venku co nejdříve. Sotva popadá dech. Po chvíli se dostává ke srázu na němž spatří pardála, symbol smyslnosti. Dante zjišťuje, že mu pardál brání v cestě dál, stejně tak jako další dvě šelmy - zuřivý lev, symbolizující pýchu a chtivá, všeho lačná, přesto vychrtlá vlčice, symbol lakoty. Dante se bojí, jeho naděje a víra, že se dostane až na vrchol jsou v tu ránu pryč. Při ústupu před těmito šelmami se dokonce téměř zřítí do propasti. Najednou se mu však zjeví jakýsi stín, který se vzápětí nepřímo představí. Dante si uvědomí, kdo je to. Vergilius, Dantův oblíbený autor, jeho světlo, modla všech básníků. Dante Vergilia žádá, aby mu od šelem pomohl, což vzápětí Vergilius činí. Sděluje Dantovi, že musí jít jinou cestou. Vysvětluje mu, že šelmy ho nikdy nenechají projít, že přináší jen zkázu a smrt. Vergilius Dantovi nabízí, aby šel s ním, a to do pekla. Peklo je jediným východiskem. Pokud Dante projde s Vergiliem celým peklem a následně i očistcem, dostane se až k ráji, na jehož prahu ho bude čekat jiný průvodce, jelikož Bůh, jakožto císař, který vládne z nebe, Vergiliovi vstup do ráje nedovolí. Dante souhlasí a vydává se za Vergiliem.
Dante váhá. Není si jist, že je hoden takové cesty. Vždyť před ním se touto cestou vydali jiní, mnohem vznešenější a ctihodnější. Proč tedy teď právě on? Také si myslí, že na tuto cestu nemá dost sil. Vergilius Dantovi v reakci na jeho pochybnosti sděluje, kdo jej poslal. Byla to krásná a vznešená Beatrice, která o Dantových problémech a strastích zaslechla na nebesích. Beatrice považuje Danta, za svého přítele, a proto požádala Vergilia, aby ho zachránil. Tak jako se Beatrice zastala Danta, zastaly se ho i další dvě ženy - Lucie a Ráchel. Vergilius apeluje na Danta, aby se vzchopil. Říká mu, že jeho strach je nepochopitelný, vždyť v nebi vzbudil dojetí tří požehnaných žen. Dante se tedy vzchopí. Po tom, co Vergilius řekl, se rozplynuly všechny jeho obavy a opět dostal chuť jít dále.
Když dojdou k bráně do pekla, Dante si čte nápis, který je na ní vyrytý. Danta z děsivých slov přepadá úzkost, avšak Vergilius ho opět nabádá, aby se strachu zbavil, že je zbytečný. Společně branou procházejí a vydávají se vstříc tajemstvím a změti strachu, bolesti a všemožných zvuků. Všude kolem nich zní nářek, pláč, vzdechy, sípot, jekot... Dante se táže Vergilia, co tito lidé spáchali. Zjišťuje, že jsou to ti, co nekonali dobro ani zlo a nejsou ztraceni ani spaseni. Jsou to lidé, kteří neznali Boha, neznali vzpouru. Byli hanbou pro nebe, tudíž je nebe svrhlo, a jsou tak chladní, že se jich štítí i peklo. O kus dál Dante vidí dav, který stojí na břeh řeky Acheron a na cosi čeká. Spolu s Vergiliem se k němu vydává. Když dojdou až ke břehu oné řeky, spatřuje Dante převozníka Charóna, jenž křičí na mrtvé duše a také nabádá Danta, aby odešel. Charón převáží na druhý břeh duše zavržených, duše těch, kteří opovrhli Bohem. Najednou se zachvěje Země, vyšlehne rudý blesk a Dante omdlévá."