"Přítelkyně z domu smutku sama autorka nazývá románem pravdy. Inspirací jí byl její roční pobyt v ruzyňském vězení, kde byla za podvracení republiky.Čtenář má tedy možnost nahlédnout do poměrů českého vězení. Ale neopírá se o vlastní příběh, na rozdíl od jiných autorů české vězeňské prózy (J. Mucha, K. Pencl, J. Beneš), zůstává věrná psychologické próze. Na přesně a nelítostně vylíčeném pozadí vězeňského prostředí zachycuje příběhy žen, se kterými se ocitla ve výbušném a těsném prostředí cely. Postižením jejich charakterových a povahových rysů dosahuje hlubokých portrétů lidí stojících na pokraji společnosti a vytváří tak analogii mezi jejich situací a životem v totalitní společnosti. Vedle svých „Přítelkyň z domu smutku“ líčí autorka i nelidské životní podmínky vězněných: nedostatečná hygiena, špatné lékařské ošetření, zápach, nechutné jídlo.. Popisuje odporné dorozumívání odsouzených pomocí „telefonu“- hovory do záchodové mísy, lesbické praktiky, ale i úsměvné vyvolávání duchů zemřelých, Vánoce, společné večerní zpívání, hry.. Obraz vězení i vězněných je fascinující mimo jiné i tím, že v oné jedné cela jako by se soustřeďovala všechna bída, ale taky vzdor a nepotlačitelná radost lidí žijících pod totalitní vládou. Román je prolnut mnoha výrazy vězeňského slangu a vulgarismy, čímž autorka umocňuje dojem z právě poznaného prostředí. Už v rukopisné podobě byla kniha oceněna cenou Toma Stopparda, jako v tomto roce nejlepší dílo české a slovenské neoficiální literatury.

Dům smutku
V této první kapitole se dostáváme za zdi vězení. Autorka popisuje spletité chodby, kterými chodí na výslech nebo na procházku. Všímá si smradu, který tam panuje, ale i chování stráží. To, že zde považují vězně za méně než lidi, udržují si od nich odstup nejen kvůli předpisům, ale strážní se vězňů štítí proto se drží dál. Snaží se je převychovávat a nikoho nezajímá jestli už mají po soudu a byli odsouzeni nebo jsou stále jen ve vyšetřovací vazbě. Dostáváme se na skromně zařízenou celu ve které se jich místo čtyř mačká šest, ale díky vylíčení situace před očima vidíme i osobní prohlídky při kterých si na nich dozorkyně vybíjejí vztek, mstí se jim za věci, které nespáchali, ponižují je a cítí při tom pocit převahy. Věci na kterých jim záleží dopisy, drobné dárky seberou nebo zničí. Veškeré věci vyhází na podlahu a zničí vše na co narazí. V této kapitole popisuje to jak člověk v Ruzyňském vězení strácí důstojnost, ve svých špinavých roztrhaných oranžových a většinou ještě volných oblecích pociťují jak se z nich lidskost pomalu vytrácí. Člověku je až úzko při představě pár metrů za dveřmi bez kliky, místnosti kde není pomalu co dýchat, kde se jí spí i vyměšuje, kde je zima, ve dne šero v noci rozsvíceno, kde není kam se schovat před pohledem špehýrkou, před cizími slzami, nářky, ale i řečmi. Autorka si ale příliš nezoufá mluví o spřízněnosti, o pochopení o tom, že všechny je spojuje smutek. A smutek je pouto stejně jako spoluprožívané ponížení.

Majka
Majka byla první člověk se, kterým se setkala ve vězení. Velmi vlídně ji přivítala a tak je první kapitola věnována právě této mladé cikánce. Majka je celkem chytrá dívka, uměla hezky psát a psala velmi ráda. Byla ochotná mazlivá a trochu úlisná. Byla však neuvěřitelně solidární a ochotná. Byla to právě ona, která vzbouřila celou věznici, když autorce selhalo zdraví a dostat v sobotu doktora na celu byl obdivuhodný výkon. Z knih si vypisovala citáty do své malé knížečky a byla na velmi pyšná. Nebyla trestaná poprvé předtím jako nezletilá skončila v nápravném zařízení. Byla adoptované cikánské dítě, ale pak ucítila volání krve a začala hledat své rodiče. Dostala se na šikmou plochu a kradla vše co jí přišlo pod ruku. Také dost často lhala, pravdu mluvila jen tehdy když věděla, že jí to bude k užitku. Zajímavý byl i její milenec, který vymýšlel jak okrádat důvěřivé staříky. Právě takové muže Majka balila v barech a lákala ven kde je pak okradli. Nakonec i její milý skončil za katrem jen nedaleko od Majky. Milostné styky byli však omezeny pouze na dopisování a pokřikování z oken. Majka si však našla ještě jednoho přítele se kterým si dopisovala. Byl to vekslák z hořejšího patra, který jí dodával cigarety a proto i jemu tvrdila jak strašně ho miluje. Nové známosti se navazovali prostřednictvím „telefonu“ což bylo mluvení do záchodového odpadu. K telefonu se muselo, ale pořádně zalehnout autorka na tom shledala jediné pozitivum a to, že dívky udržovali záchod čistý. Dopisování také neprobíhalo pouze oficiální cestou, ale i pomocí koňů, jednoduché zařízení z provázku, kamínku a papírku, přinášelo na cely aspoň nějaké rozptýlení. Tato činnost byla,ale přísně zakázána pod hrozbou samotek, ale nikdo nemyslel na tresty a tak pořád z jedné cely do druhé létali koně s nejrůznějšími vzkazy."