"Básnická skladba Hirošima byla poprvé vydána v roce 1948 nakladatelem Františkem Borovým v edici České básně v Praze. Vyšla tedy tři roky po svržení americké atomové bomby na japonské město Hirošima, což se stalo během letního rána 6. srpna 1945.
„Hrubínova kniha Hirošima je uvedena citátem z úvahy amerického fyzika J. R. Oppenheimera o cynické kalkulaci amerického velkokapitálu o rentabilitě výroby atomových bomb, o rentabilitě zvýšení ničivé energie atomových výbušnin vzhledem k rozsahu jimi dosaženého zničení. Zároveň je uvedena citátem z Gorského, ,Odhodlal jsem se dojít až do konce strachu.´“
Hrubín napsal dílo, „jímž chtěl otřást klidem a uspalým svědomím, mozky a srdci lidí, neboť sám cítil, jak ze vzdáleného konce naší pevniny proniká do světa chvění ,trvalého a otřásajícího se pádu´z onoho srpnového rána.“
Text sbírky byl několikrát upravován. První vydání z roku 1947 je věnováno Josefu Strnadlovi, vydání z roku 1987 je věnováno Ludvíku Kunderovi. Mění se i uspořádání knihy. „Sbírka, velmi koncisně a promyšleně komponovaná do pěti částí, je uvedena lyrickým nokturem, poté se v dalších čtyřech oddílech střídají na pozadí odkazů k hirošimské atomové tragédii civilně laděné výjevy z všedního života města: tato konfrontace času všednodennosti s týmž časem zkázy ústí (v oddíle Stále to ještě padá) do představy osudové propojenosti života, ohrožení světa a nesamozřejmosti bytí. Motiv pádu, prostupující jednou kosmickými motivy hvězd a noci, jindy motivy civilní každodennosti se stává Hrubínovi trýznivým mementem ohroženého lidství: „stále to námi ještě padá,
stále to námi bude padat,
i tenkrát, až nás vodorovně
natáhne umírání – a ten pád
otřásat bude ještě naším tlením“.“
Já jsem pracovala s vydáním Mladé fronty z roku 1987. V tomto vydání má skladba tři části: Prolog, Zpěv první a poslední a Epilog. V prologu si básnický subjekt uvědomuje změnu světa, který již nebude stejný jako býval, ale přeje si vše vrátit do starých kolejí. Zmiňuje zde svět kratikřídel, tím naznačuje, že před válkou byla volnost, ale po válce, je vše zničeno a lidé drží své myšlenky při zemi. Lidé ztratili volnost a srdce se jim svraštěla ztvrdla jako ořech. Přeje si být zítřejším a na vše vzpomínat se slovy: tenkrát.
„Slyším, jak starý svět se rozpadá.
Jdu jeho nocí, věrný ponocný.
A před hluchými domy kladu k ústům
Svůj němý roh."