“Obsah díla:

Lesk a bída kurtizán – toto dílo vznikalo skoro zároveň se „Ztracenými iluzemi“ (1837-1843); navazuje na ně a tvoří s nimi dvojici „lucienovských“ románů. Vedle společného hrdiny mají společný i námět, úsilí dostat se nahoru, do nejvyšší společnosti. Balzac už řešil obdobný námět v „Šagrešově kůži“ (1831), kde mladého vědce Rafaela Valentina zachraňuje – a zároveň hubí – kouzelný talisman. Mýtus šagrénové kůže sice plně vystihoval tajemství a osudovost kapitálu (pokud vidíme v talismanu abstrahující moc peněz), ale tomuto kouzlu chyběla jakási protiváha, nemohlo být ohroženo a nemohlo selhat. Rafael se tedy dostával do konfliktů předem daných, stereotypních a zjednodušených.
Do lucienových příběhů nezasahují mystické síly, takže cesta hlavního hrdiny zdaleka není přímočará. První etapa, samostatný pokus o dobytí Paříže, končí ztrátou iluzí – odtud název prvního románu. Druhý pokus, Lucienův vzestup v „Lesku a bídě kurtizán“, se daří jen díky úzkostlivé péči a opatrnosti abbého Herrery, protože existenci mladého muže může ohrozit kdekdo, jeho bývalí přátelé, nepřátelé, svědkové provinční éry i prvního pařížského pobytu, kteří sledují Lucienovu kariéru se zvědavou nedůvěrou.
Lucien de Rubempré je slabošské individuum, do základů bytosti otřesené ztrátou iluzí. Pronásleduje ho vidina stáří bez majetku a vážnosti. V kritickém okamžiku nejistoty jí v Conciergerie podléhá, zrazuje Herreru a bere si život.
Mnohem komplikovanější je postava abbého Herrery. Bezděčně s ní srovnáváme Jeana Valjeana z Hugových „Ubožáků“ (1862). Galejník v pojetí Viktora Huga se rozchází náhle, jednou provždy, se zlou minulostí a začleňuje se mezi ostatní dobrotou úmyslů i činů, plných idealismu. Balzacův Herrera,v „Otci Goriotovi“ zvaný Vautrin a vlastním jménem Jakub Collin, naopak neustává v boji proti společnosti.
Naše i francouzká pokroková literární kritika se shodují v tom, že jeho nelidsky tvrdý charakter symbolicky zrcadlí maximálně vypjatý individualismus doby. Zajímavým realistickým prvkem ve výstavbě tohoto charakteru je skutečnost, že Balzac ho v podstatě líčí jako ohroženého člověka. Bude ovšem až do konce Smrtivzdorný, a aby se zabránilo společenským skandálům, zaujme nakonec význačné postavení a zdědí jmění své oběti. Ale jeho existence je komplikovaným systémem boje a Balzac vystavuje jeho plány i riziku: ze strany společnosti i samého Luciena, který je natolik naivní, že by ho mohl prozradit. Ze strany policejního aparátu, kde se stává podezřelým – ač není dosud odhalen – přílišnou opatrností a obratností. V těchto pasážích dosáhl Balzac nejen psychologického mistrovství, ale i napětí téměř detektivního."